Běloruská menšina v ČR

Vzájemné česko-běloruské kontakty započaly již ve 13. století.[1] Jednalo se především o kontakty zprostředkované obchodníky a misionáři. Významným společným historickým momentem bylo období vlády Jagellonců v Čechách na přelomu 15. a 16. století, kteří pocházeli právě z Velkoknížectví Litevského (jehož součástí byla i oblast dnešního Běloruska). V tomto období dochází k podpoře studia studentů z oblasti Bíle Rusi na Karlově univerzitě (Datii 2006: 82). Dalším významným momentem je působení Dr. Francyska Skaryny v Praze, který zde nechal vytisknout vůbec první knihu (jednalo se o překlad Bible) v běloruštině v roce 1517. Dr. Skaryna[2] je jedna z nejdůležitějších postav kulturního a národního dědictví Běloruska, jeho význam připomínají také dva pomníky – pamětní deska v Klementinu a Skarynův pomník na Hradčanech.[3]

V 17.-19. století se vzájemné kontakty omezily na minimum. Další kontakty a příchod běloruských imigrantů nastává až ve dvacátém století. Tato nucená migrace souvisí s tragickými národními dějinami samostatného Běloruska, které vzniklo v roce 1918, aby hned o rok později bylo vyvráceno po krvavé polsko-sovětské válce.

Především po roce 1921 dorazila imigrační vlna Bělorusů, kteří se nechtěli smířit s tehdejším politickým stavem ve své zemi. Jejich příchod byl umožněn především vládním programem ČSR, (který inicioval tehdejší prezident T. G. Masaryk), tzv. Ruská pomocná akce, která zahrnovala pomoc především pro příchozí z Ruska a Ukrajiny, ale neopomíjela ani Bělorusy. V roce 1923 navíc z Litvy do Prahy přesídlila běloruská exilová vláda (Hlaváček – Kotau 2016: 15-16, Datii 2006: 83). Praha se tak stala důležitým střediskem běloruského politického, uměleckého, kulturního a intelektuálního života.

„Lze předpokládat, že československé státní orgány byly celkem příznivě nakloněny vůči sebeurčení Běloruska po I. světové válce. Běloruská exilová vláda — Rada Běloruské Lidové Republiky měla své sídlo v Praze od roku 1923 do roku 1943. Tato skutečnost se dá vyložit jako de facto uznání legitimity nezávislé běloruské vlády československými orgány. Navíc československá vláda poskytovala běloruským studentům ze Západního Běloruska (tehdy části Polska a Lotyšska) stipendia na studia na československých vysokých školách.“[4]

Významný je i rok 1928, kdy byl v Praze zřízen Běloruský zahraniční archiv, který shromažďoval informace o kulturním a politickém životě běloruského exilu. Nicméně po roce 1926 postupně dochází k omezení pomoci imigrantům z Ruska, Běloruska a Ukrajiny a to v návaznosti na politickou situaci, především protože ČSR uznalo SSSR.

Vývoj vzájemných česko-běloruských vztahů je tragicky poznamenán událostmi pro druhé světové válce, kdy byla většina Bělorusů vydána do rukou SSSR. Velká většina z nich poté skončila v sovětských pracovních táborech nebo na popravišti (Hlaváček – Kotau 2016: 18-19).[5]