Běloruská menšina v ČR

Slečna Julie[1] se narodila v roce 1985 v Minsku, její maminka pracuje jako knihovnice na univerzitě a tatínek je technický inženýr. Má jednoho bratra, který je starší o několik let. Její bratr žije v Rusku a Julia říká, že s ním není v kontaktu, ani nemá vybudovaný žádný pevný vztah. Po základní škole navštěvovala Julia střední školu se zaměřením na hudbu. Tuto školu však neměla příliš v lásce, protože zde probíhala výuka v ruštině (jako ve většině škol v Bělorusku). Julia vždy toužila navštěvovat školu, kde by studium bylo naopak v běloruštině. Přímo vedle jejího domu bylo jedno gymnázium, kde výuka probíhala právě v běloruštině, nicméně Julia zde neuspěla ve výběrovém řízení, kde ji označili za nepozornou. „Zkrátka o mě řekli, že jsem nepozorná holka, a nepřijali mě, to je ale výběrové řízení, co? Tak to byla první tragédie v mém životě.“

Proto dál musela pokračovat ve studiu na základní střední škole (u nás odpovídá 2. základnímu stupni) se zaměřením na hudbu, která ji ale příliš nebavila: „Hrála jsem na cimbál, ale nebyla to moje srdeční záležitost, moje srdeční záležitost je běloruština.“ V této škole navíc po ní chtěli, jak vyučující, tak spolužáci, aby mluvila pouze rusky, což však bylo proti jejímu přesvědčení. Rusky tedy mluví prý lépe než bělorusky. Běloruštinu se učila hlavně díky svému otci.

Protože směřování a výuka se jí na této škole nelíbila, přihlásila se na jedno z nejprestižnějších lyceí v Bělorusku a uspěla, přestoupila tedy do desáté třídy na toto lyceum. Zde se již mohla věnovat svému zájmu – historii a běloruštině. Zde byla spokojená, mohla zde svobodně používat běloruštinu, a navíc studovat historii, což byl odjakživa její hlavní zájem. Již jako dítě snila o tom, že půjde studovat právě historii na univerzitu a tak se pilně věnovala přípravě na přijímací zkoušky. Po absolvování lycea úspěšně složila přijímací zkoušky na obor historie na univerzitě v Minsku. Zde podotýká, že pokud se dobře učíte, dostáváte stipendium, takže je vlastně studium zadarmo, jenže toto studium „zadarmo“ je podmíněné tím, že potom musíte dva roky pracovat za minimální mzdu a ostatní peníze jdou do státní pokladny, tj. stát si vybere zpět to, co za vás musel předtím zaplatit. „Tak také kvůli tomuto jsem utekla,“ dodává Julia.

  V roce 2014 dostala možnost odejít na stáž do České republiky. Zde si vybrala Západočeskou univerzitu v Plzni. „Dostala jsem se sem přes program „InterStudy“ na pedagogickou fakultu na obor historie se zaměřením na vzdělávání.“

Výběrové řízení bylo podle jejích slov dost těžké a zájemců mnoho. Složité bylo také získat všechny potřebné dokumenty pro vycestování, ale nakonec se jí to podařilo a v roce 2015 začala studovat v Plzni. Rozhodla se ale v České republice zůstat a přihlásit se na prezenční studium právě na obor historie. Nyní zde stále studuje a chtěla by pokračovat na magisterském oboru ve studiu zaměřeném na moderní dějiny.

Vztah k České republice a hodnocení českého vzdělání

Svůj vztah k České republice popisuje jako pozitivní, nicméně jako svoji vlast stále vnímá Bělorusko. „Víte, u nás není dobře, a to nemyslím jen v rovině ekonomické. U nás je diktatura, a to je, když není svoboda, tak to je i psychicky těžké. Navíc, když vidím, že tam nemůžu nic změnit, tak je to pro mě těžké. Na druhou stranu je to stále moje vlast a tady se cítím stále cizí.“

S rodinou je v kontaktu, především se svojí matkou, ale u své rodiny by bydlet zpátky nechtěla. Domů jezdí jen několikrát za rok. V roce 2017 zůstala celý rok v Čechách, což pro ni bylo již dosti psychicky náročně, a domů se již velice těšila. V současnosti je zde na dlouhodobé studentské vízum, na které musela dlouho čekat. Když čeká na vízum, tak si nemůže přivydělávat na brigádách, což je pro ni jeden z hlavních finančních příjmů. S úhradou ubytování jí vypomáhá proto hlavně rodina.

O českém školství říká, že se s běloruským nedá vůbec srovnávat. Podle jejích slov má Česká republika (alespoň na vysokoškolské úrovni) několikanásobně vyšší kvalitu než vysoké školy v Bělorusku. Ve výuce na pedagogické fakultě prý chybí úplně výuka psychologie, výuka pedagogiky je jen minimální. Chybí prý také synchronizace celého systému na jednotlivých fakultách.  Veliký rozdíl také vnímá ve vztahu přednášejících a studentů: „Ale hlavní pro mě byl rozdíl vztah učitele ke studentům. To je prostě v Bělorusku tragédie, já jsem utekla také kvůli tomu. Prostě tam nás stále potlačovali, neumím si ani představit, že by nás tam někdo oslovil – kolego.“ Julia také nebyla spokojená s úrovní přednášek v Minsku, vadilo jí, že učitelé přichází do hodin nepřipraveni, nebo že nedocházeli vůbec. V tomto vidí další zásadní rozdíl mezi oběma zeměmi. Na druhou stranu stále vnímá, že i české školství stále vyžaduje velkou faktografickou znalost, což podle ní v dnešní době není to nejdůležitější.

Český jazyk hodnotí jako velice těžký, i když mluví poměrně plynule: „Kdybych několik dní nemluvila česky, velice se moje čeština zhorší. I běloruština je pro mě docela těžká, protože jsem se jí spíš naučila, nebyla to moje mateřština, tak. Chodila jsem na několik kurzů z češtiny, ale stále je to pro mě těžké.“

Julia říká, že ve vztahu k Čechům u ní stále převládá obava z toho, jak ji přijmou. Ví, že jí prozrazuje její přízvuk, takže při některých setkáních má pocit, že na ni Češi nepříjemně pohlížejí. Dodává však, že podobný pocit má i v Bělorusku, když začne mluvit bělorusky. Ale na univerzitě v Plzni takový pocit nemá, říká, že se zde cítí příjemně, že jsou k ní všichni vstřícní a přátelští.

Julia ještě neví, jestli zůstane v České republice, nebo jestli se vrátí zpět do Běloruska: „U nás v Bělorusku je písnička „I tam i tam jste cizí“. I v Česku jsem cizí, i v Bělorusku jsem cizí.“ Julia by chtěla v Bělorusku spoustu věcí změnit, ale ví, že to za současné situace není možné. Například, kdyby se chtěla profesionálně věnovat historii, tak prý v Bělorusku nemá kde.

Současný stav v Bělorusku

Současný politický stav v Bělorusku hodnotí Julia jako velmi špatný. „Celé je to pro mě bolestné, protože je špatně a bude ještě hůř a člověk s tím nemůže nic změnit. Nejvíce mě trápí ničení běloruštiny, každým rokem je to horší. V současnosti je v hlavním městě Minsku pouze 7 škol, kde se vyučuje běloruština a školka není dokonce žádná.“

Julia vnímá, že se v Bělorusku ničí příroda, lesy i historické památky, a to ji velice trápí. „Já bych chtěla nebýt Běloruskou, je to pro mě bolest, kterou nepřižiji. Mám takový sen, že jednou bude v Bělorusku jako v Čechách.“