Vývoj designu do konce druhé světové války

Ve Spojených státech se dále rozvíjí praktická designérská činnost, kterou koncem třicátých prezentuje stále více autorů- k tvůrcům průkopnické generace přibyli mladší designéři (narození cca v letech 1900-1915). Význam designu jako samostatného oboru tvůrčí činnosti v průmyslu potvrdila nejen stále rostoucí celospolečenská popularita Raymonda Loewyho nebo realizace velkorysých designérsko-architektonických projektů Normana Bel Geddese, Henryho Dreyfusse a dalších na světové výstavě v New Yorku v roce 1939, ale také jmenování Harleyho Earla do funkce viceprezidenta koncernu General Motors v r. 1940.

Kromě toho sílí snahy o vytvoření profesní organizace designérů i o rozvoj specializovaného designérského školství. V roce 1944 založilo 15 předních průmyslových designérů z východního pobřeží USA Society of Industrial Designers (SID) s cílem posílit postavení průmyslového designu jako profese. Každý ze zakládajících členů měl vybrat dalšího kandidáta pro členství, přičemž kritériem pro přijetí byly mj. realizace návrhů ve velkosériové produkci, a to nejméně ve třech různých průmyslových odvětvích. Prvním předsedou SID byl zvolen Walter Dorwin Teague.

Na přelomu třicátých a čtyřicátých let se kromě Illinoiského technického institutu v Chicagu pod vedením László Moholy-Nagye rozběhla specializovaná výuka také na Prattově Institutu v (koncepce výuky Donald Dohner a Alexander J. Kostellow), a konečně na California Institute of Technology v Pasadeně, kde založil oddělení průmyslového designu Antonín Heythum.[1]

Ve Velké Británii byla r. 1944 založena rada pro průmyslový design (CID – Council for Industrial Design), první celostátní organizace zaměřená na podporu a propagaci designu. CID byla základním kamenem pozdější, dodnes existující mezinárodní rady společností pro průmyslový design (ICSID-International Council of Societies of Industrial Design), založené r. 1959.

Právě ve Velké Británii sílí v té době také tendence k pojetí designu jako samostatné disciplíny, stojící na pomezí techniky a umění, a rozvíjí svou vlastní metodologii. Název průkopnického britského designérského ateliéru, který vznikl v Londýně v roce 1943, naznačuje, že v této metodologii začala svůj vliv uplatňovat i věda. Bylo to studio Design Research Unit, které společně s Milnerem Grayem a ředitelem reklamní agentury Marcusem Brumwellem založil Misha Black. Vznik ateliéru podnítil a jeho činnost ovlivňoval i průkopník specializované teorie průmyslového designu Herbert Read (viz Dějiny a teorie designu 1, poslední kapitola). Black se stal de facto zakladatelskou postavou, a také na další dvě desetiletí klíčovou osobnosti britského průmyslového designu. Jeho význam ovšem přesáhl jak britskou designérskou scénu, tak rámec designérské praxe.

V této souvislosti je třeba znovu připomenout výjimečnost počinu Vincence Makovského jako vedoucího sochařského ateliéru na Škole umění ve Zlíně, který se díky návrhu obráběcího stroje stal jedním z prvních výtvarníků, vyvíjejících designérskou, ergonomicky zaměřenou tvůrčí činnost v těžkém průmyslu.