Sportovní diplomacie

Za ústředního aktéra zapojeného do sportovní diplomacie jsou považovány samotné státy, respektive jejich vlády. Naprostá většina států světa ve svém portfoliu pracuje se sportovní diplomacií (Shearer 2014: 57), nicméně některé z nich si mohou dovolit využívat ji o poznání více. Jedná se samozřejmě o ty státy, které k tomu mají finanční zdroje a investují je do (mezinárodního) sportu. 

Mezi státy, které investují nemalé částky do sportu taktéž za účelem mezinárodního zviditelnění, náleží ze zástupců tzv. tradičních mocností např. Velká Británie. Neúspěchy britských reprezentantů na olympijských hrách v roce 1952, odkud přivezli do Londýna pouze jednu zlatou medaili, otevřely diskuzi, zda by britská vláda neměla investovat více do oblasti sportu, který je v případě mezinárodních úspěchů zdrojem prestiže státu. Nakonec v 60. letech, kdy byli u moci labouristé, opravdu došlo k navýšení finanční podpory do této sféry (Allison, Monnington 2005: 13–14). Obdobná situace se ve Velké Británii opakovala i po neúspěšné olympiádě v roce 1996, na což reagovala konzervativní vláda Johna Majora více než desetinásobným navýšením finančních subvencí, které do sportu mířily (Jenkins 2016). Současná podpora směřující do britského sportu je nyní ještě vyšší, což přináší očekávané výsledky. Na zatím posledních letních olympijských hrách, které se uskutečnily v Riu de Janeiru, byla Velká Británie za USA druhým nejúspěšnějším státem, co se počtu zlatých medailí týká (Jenkins 2016). Nicméně, jak vypočítává redaktorka The Independent Janet Street-Porter (2016), každá Brity vybojovaná medaile stála z veřejného rozpočtu okolo 5,5 milionů liber.

Další skupinou států, které si počínají v souvislosti se sportovní diplomacií velmi aktivně, jsou tzv. nové mocnosti. Pod tímto termínem rozumíme státy, které byly dříve součástí tzv. třetího světa, ale nyní navýšily své mocenské kapacity, dožadují se změny stávajícího světového finančního uspořádání, snaží se prosazovat v mezinárodním obchodu a zároveň disponují obrovským demografickým potenciálem (Piknerová a Doljaková 2014: 17–19). Jedním ze států, který je za novou mocnost označován, je Brazílie. Tato jihoamerické země, v jejímž čele tehdy stál prezident Luiz Inácio Lula da Silva, kandidovala a následně i byla vybrána jako pořadatel dvou pravděpodobně nejsledovanějších sportovních událostí. Nejprve se v roce 2014 v Brazílii konal světový šampionát v kopané a o dva roky později proběhla v již zmiňovaném Riu letní olympiáda. Prostřednictvím sportovní diplomacie tak Brazílie hodlá "vylepšit svou soft power, prestiž a popularitu. Sport a fotbal jsou a v budoucnu zůstanou důležitými nástroji k dosažení brazilských zahraničněpolitických cílů" (Soares e Castro 2013: 32).

Dalšími zeměmi využívajícími sportovní diplomacii jsou bohaté státy mající "demokratický deficit". Právě pozitivní tvář, jíž chtějí získat prostřednictvím sportu, jim má napomoci ve zlepšení reputace v mezinárodním prostředí. Typickým představitelem této skupiny zemí je Katar, jehož bohatství pochází z všudypřítomné ropy na jeho území. Tato blízkovýchodní monarchie je v současné době pořadatelem nespočtu různých soutěží na svém území, ať se již jedná o pravidelné či mimořádné akce. Katar tak např. jako první stát Blízkého východu přivítal mistrovství světa v silniční cyklistice či o rok dříve světový šampionát v házené. Nicméně největší trumf katarské sportovní diplomacie je roven pořádání mistrovství světa v kopané v roce 2022, byť je s ním již nyní spojen nespočet kontroverzí. Stejně tak Katar sponzoruje západní fotbalové kluby či pro vylepšení výsledků svých národních reprezentací využívá naturalizaci úspěšných sportovců.

^{Zdroj: https://en.wikipedia.org/wiki/2022_FIFA_World_Cup}