Sportovní diplomacie

Jak je zřejmé z předchozích částí textu, ve kterých jsem se věnoval mezinárodním sportovním organizacím, právě na jejich půdě dochází k rozhodování o směřování daného sportu. Na jejich plénu se rozhoduje o tom, jaká země se stane pořadatelem olympijských her a kontinentálních či světových šampionátů ve sportech a jeho disciplínách, které jsou organizací zastupovány. Aktivní působení na půdě organizace je tedy jedním z předpokladů, aby vůbec země, která o pořadatelství usiluje, uspěla. Členové mezinárodních organizací dále projednávají podobu veškerých soutěží, kterých se sportovci či sportovní týmy účastní. Např. na půdě UEFA se dlouhodobě vedla diskuze v otázce rozšíření evropských fotbalových pohárových soutěží, co se počtu účastníků a zemí jejich původu týká. Jinými slovy řečeno, mohly fotbalové federace z po sportovní stránce méně úspěšných států ovlivnit, zda budou moci v soutěžích, jako jsou Liga mistrů a Evropská liga, participovat i kluby ze zemí, kde není fotbal na takové úrovni jako v tradičních evropských mocnostech v této hře. Dále se UEFA rozhodla k rozšíření počtu participantů na evropském šampionátu v kopané v roce 2016 z 16 na 24, což bylo pozitivně hodnoceno právě mezi méně úspěšnými fotbalovými zeměmi a naopak evropské fotbalové mocnosti – např. Německo – se proti tomuto rozhodnutí vymezovaly negativně (ESPN 2016). Tzn., že zástupci členských zemí sportovních organizací budou podporovat taková sportovní uspořádání, která povedou k tomu, že pravděpodobně dojde ke zviditelnění sportovců či sportovních klubů z regionů, které zastupují.

Stejně tak členové rozhodují o stanovách mezinárodní organizace a o tom, kdo – tj., jaká sportovní federace – a za jakých podmínek bude moci do organizace vstoupit, respektive následně sami hlasují o jeho přijetí. Zapojení do sportovních aktivit pořádaných pod hlavičkou mezinárodních sportovních organizací, které se rovná vstupu do těchto organizací, není možné interpretovat pouze jako záležitost sportovního rázu. Stuart Murray a Geoffrey Allen Pigman (2014: 1113) upozorňují, že každé rozhodnutí o přijetí či naopak zamítnutí žádosti o členství je široce politizovaným tématem a veškeré debaty, v nichž se de facto hovoří o suverenitě aktéra, jsou kontroverzní. Po vstupu do mezinárodních organizací celosvětového významu, který je roven možnosti vytvořit reprezentační výběr soutěžící v oficiálních mezinárodních soutěžích, tak touží mnohé substátní regiony, jejichž političtí představitelé kladou separatistické či secesionistické požadavky. Kromě potenciálního "symbolického uznání" nároků takovýchto regionů na vlastní nezávislý stát následně získá daný region a jeho sportovci o poznání větší prostor pro sebeprezentaci v zahraničí právě prostřednictvím pravidelně konaných soutěží, které jsou danou federací zastřešeny.

Nejvíce diskutovaným příkladem z poslední doby v souvislosti se členstvím v mezinárodních sportovních organizacích je jednoznačně Kosovo, které po vyhlášení nezávislosti není dodnes přijato za člena OSN, byť ho jako nezávislý stát uznalo 112 členských zemí této globální organizace. Kosovská vláda se dlouhodobě snažila o vstup do významných sportovních federací, jako jsou UEFA, FIFA a MOV, přičemž členství v nich chápala tak, že "by mohlo vytvořit symbolický tlak na státy, které ještě Kosovo neuznaly" (Brentin, Tregoures 2016: 361). Nakonec byly snahy Kosova o vstup do výše zmíněné trojice mezinárodních organizací úspěšné. Členem Mezinárodního olympijského výboru se Kosovo stalo na sklonku roku 2014 a v roce 2016 na olympiádě v Riu de Janeiru jeho sportovci debutovali. Debata ohledně oficiálního vstupu Kosova do světa mezinárodní kopané byla dlouhodobě blokována z toho důvodu, že dle znění stanov UEFA se Kosovo nemohlo stát členem organizace, neboť není součástí OSN, což je nezbytnou podmínkou členství. Proti jeho přijetí se nejsilněji vymezovalo na půdě organizace Srbsko společně s Ruskem. Nakonec však na kongresu UEFA v květnu 2016 bylo rozhodnuto o přijetí Kosova, ale zároveň nedošlo ke změně článku ve stanovách organizace, který odkazuje na členství země v OSN. Následně bylo Kosovo přijato jako člen FIFA. Je tedy možné říci, že nejvýznamnější mezinárodní sportovní organizace uznaly kosovskou nezávislost, což byl primární cíl tamních politických představitelů v kontextu jejich sportovní diplomacie.

Z dalších regionů, v nichž se objevují secesionistické tendence a které se chtějí stát členy mezinárodních sportovních organizací, je možné zmínit Katalánsko či Baskicko, kde mají tamní národní fotbalové výběry dlouhou tradici. Během přátelského utkání v kopané právě mezi těmito dvěma regiony zástupce baskické vlády, do jehož agendy problematika sportu spadá, přiznal, že vstup Baskické fotbalové federace do UEFA či FIFA je "komplikovaný, téměř nemožný" (Redondo citováno dle Izquierdo 2014). Naopak zcela nově se tento požadavek právě v souvislosti s přijetím Kosova za člena UEFA objevil na Krymu, ukrajinském regionu, který byl v roce 2014 anektován Ruskem. Předseda Krymské fotbalové federace uvedl, že dle jeho názoru není mezi Krymem a Kosovem větší rozdíl, neboť obě dvě území nejsou uznána jako členové OSN, a tak bude prosazovat, aby i Krym mohl vstoupit do UEFA (TASS 2016).

^{Zdroj: https://bertsokatea.wordpress.com/2011/12/30/euskal-selekzioa/}