Sportovní diplomacie

Jak jsem zmiňoval výše, v případě mezinárodních úspěchů se mohou sportovci, kteří jich dosáhli, stát ztělesněním země, již reprezentují, což následně může vést k pozitivní percepci jak jich samotných, tak právě jejich mateřského státu. Ostatně např. tehdejší španělský ministr zahraniční Javier Solano po třetím triumfu cyklisty Miguela Induraina na Tour de France v roce 1993 prohlásil, že "Miguel Indurain je dnes jedním z nejlepších velvyslanců, které máme" (citováno dle Hofman 1993: 21). Kromě přihlášení se k těmto úspěchům ze strany vládních představitelů a finanční podpory směřující k samotným sportovcům (odměny za zisk medailí na olympijských hrách, příspěvky na chod domácích oddílů sportovců ve sportech, které nedosahují celospolečenské popularity apod.) mohou být tito sportovci využívání jako specifičtí velvyslanci, kteří mají za úkol reprezentovat svou vlast v konkrétních zemích, kde má jejich stát své politické zájmy.

Tímto způsobem byly velmi často navazovány kontakty mezi zeměmi, které mezi sebou neměly příliš vřelé vztahy. Specifická diplomacie, jejímiž představiteli nejsou zástupci vlád, ale prostí občané (people-to-people diplomacy), kteří vynikají ve sportu, byla např. podporována ze strany prezidenta Íránu Muhammada Chátamího ve vztahu k USA, íránskou propagandou vykreslovanými jako největší zlo světa. V rámci snahy o zlepšení vztahů mezi těmito dvě státy došlo na přelomu tisíciletí nejprve k pozvání amerických zápasníků do Íránu, následně se fotbalové reprezentace USA a Íránu utkaly na mistrovství světa ve Francii v roce 1998 a o dva roky později se konal jejich přátelský zápas hraný na americké půdě. Nicméně v tomto případě sportovní diplomacie neznamenala výrazné změny v zahraničních politikách zúčastněných aktérů (Chehabi 2001: 90, 103). Obdobným neúspěchem skončila snaha USA již v roce 1934, kdy tým amerických baseballistů v čele s Babem Ruthem uskutečnil turné po dvanácti japonských městech. Ač byl zájem sportovních příznivců z Japonska o zápasy amerického týmu obrovský a tamní velvyslanec USA Joseph Grew označil Rutha za "jednoho z nejefektivnějších vyslanců dobré vůle, který kdy byl do Japonska poslán" (citováno dle Shearer 2014: 54), nejednalo se nakonec o úspěšnou misi. O sedm let později japonská vojska napadala havajský Pearl Harbour a Američané vzápětí vstoupili do druhé světové války.

Je samozřejmě možné nalézt i úspěšnější příklady této aktivity. Během španělské občanské války ve 30. letech 20. století, kdy již Baskicko disponovalo autonomií, se regionální vláda ovládaná nacionalisty rozhodla vyslat do zahraničí fotbalovou reprezentaci složenou z Basků. Tento baskický výběr cestoval po Evropě a Latinské Americe s cílem získat peníze pro své spoluobčany, kteří vnitrostátním konfliktem ve Španělsku trpěli, a zároveň měl upozorňovat na existenci Baskicka, specifičnost regionu a důsledky, které pro něj válka má. Baskická fotbalová reprezentace tak mohla být označena jako "cestující ambasador Baskicka" (Győri Szabó 2013: 531), přičemž zejména během cesty po Evropě byla její činnost hodnocena pozitivně a baskické vládě posloužila velmi dobře (Estomba Etxepare 2007: 815). Klasickým příkladem zdařilé sportovní diplomacie je také tzv. ping-pongová diplomacie, která proběhla v 70. letech mezi USA a komunistickou Čínou. V roce 1971 navštívili američtí reprezentanti ve stolním tenisu Čínskou lidovou republiku. Do té doby mezi těmito dvěma zeměmi prakticky diplomatické kontakty neprobíhaly a v Číně populární stolní tenis se nakonec ukázal jako vhodný prostředek k tomu, aby mohlo dojít k následnému oteplení vztahů mezi těmito dvěma státy. Po amerických sportovcích navštívil Čínu prezident USA Richard Nixon. Od roku 1987 hraje důležitou roli ve vzájemných zahraničněpolitických aktivitách Pákistánu a Indie kriket. Právě vzájemné zápasy a turné na půdě znesvářeného státu v této populární hře napomáhají ke snižování konfliktního potenciálů, který mezi těmito zeměmi existuje. Je tedy možné říci, že v případě Indie a Pákistánu "je kriket užíván jako politický nástroj hrající na politickém hřišti, aby překlenul propast v diplomatickém vakuu mezi dvěma kriket hrajícími národy" (Ahmad Shahid, Perveen 2015: 65).

^{Zdroj: https://www.pbs.org/wgbh/americanexperience/features/china-ping-pong/}