Ruská menšina v ČR

Počátky ruské imigrace do tehdejšího ČSR datujeme do roku 1917, v masovém měřítku potom v roce 1920, kdy byla poražena tzv. Bílá revoluce. Již v roce 1917 po únorové revoluci do ČSR přišli první imigranti. Jednalo se především o vysoké politické představitele a aristokraty, kteří se odmítli smířit s porážkou carského režimu. (Tejchmanová 1993: 5).

Po porážce tzv. Bílé armády bolševiky odešlo z Ruska na přelomu roku 1920/21 přes milion lidí. Utíkali do západní a střední Evropy, ale také do Číny. Hlavními centry se stala Franci a její hlavní město Paříž a Německo s Berlínem. Třetím významným centrem se Praha, a to i přes to, že počet ruské emigrace v ČSR se ve dvacátých letech pohyboval jen mezi 15-20 tisíci, takže co do počtu nebyl příliš veliký (Tejchmanová 1993: 5, Kopřivová 2015: 27-28).

ČSR jako jedna z mála zemí poskytla uprchlíkům státně organizovanou a štědře finančně podpořenou pomoc. 28. července 1921bylo Ministerstvo zahraničních věcí ČSR pověřeno vládou k organizaci tzv. Ruské pomocné akce, která měla na dalších pět let zajistit pomoc ženám, dětem, starým lidem, ale i studentům a výdělečně schopným imigrantům. Plán pomocné akce se nakonec prodloužil až do roku 1938, protože očekávaná politická stabilita nebyla v Rusku nastolena (Kopřivová 2015: 28-30). Mezitím se Praha stala významným vzdělávacím a kulturním centrem pro ruské migranty. Protože především studentský program Ruské pomocné akce se stal velice oblíbeným, byly studenti přijímáni i do dalších československých měst – Brna, Bratislavy, Poděbrad, Příbrami a Plzně.

„ČSR tak byla jednou z mála zemí, které pochopily, že ruské emigraci je třeba pomoci. T. G. Masaryk, podporovaný politiky jako byli Beneš, Švehla a Kramář, měli pochopení pro nešťastné běžence z východu. A tak Československo, inspirované americkými ideály demokracie a všeobecné humanity, neuznalo sice privilegia a výsady ruské šlechty, zato však velmi pomohlo především ruské inteligenci“ (Tejchmanová 1993: 8).

Na konci třicátých let odcházejí z ČSR ruští emigranti, kteří se obávají agrese Německa. Na konci druhé světové války pak proběhlo tzv. násilná repartice ze strany SSSR. Již v průběhu „osvobození“ ČSR Rudou armádou došlo k zatýkání ruských emigrantů a jejich násilnému odvodu do pracovních táborů zpět do Sovětského svazu. Mnozí emigranti, vlastnící již v té době československé občanství se domnívala, že se jim, nemůže nic stát, bohužel to však nebyla pravda (Sládek 2010: 28). Počet odvlečených osob není dosud znám, byl pouze vytvořen tzv. Částečný soupis, který obsahuje 215 jmen zatčených osob. Z osob uvedených v Částečném seznamu se jich vrátilo 60. Ti, co se vrátili ke svým rodinám strávili většinou deset a více let v sovětských pracovních táborech, jejich rodiny nevěděly, co se s nimi stalo ani kdy se vrátí. Zatčené osoby byly odsuzovány za účast na běloemigrantských aktivitách a za antisovětskou činnost (Kopřivová 2015: 33-34).

Po roce 1948 je tabuizovaná jak Ruská pomocná akce, tak ruská emigrace jako celek. Ti, co zůstali, se snažili na sebe příliš neupozorňovat a plně se integrovat. V období mezi lety 1948-89 bylo důvodem pro přistěhování do ČSR především uzavření sňatku. V 70. letech zde vzrostl počet ruských příslušníků především zásluhou sovětských vojáků, kteří do Československa přišil během sovětské invaze v roce 1968. Ještě těsně před Sametovou revolucí v ČSSR pobývalo přes 73 000 ruských vojáků a asi 40 000 jejich rodinných příslušníků (Pešková 2006: 49). Odsun těchto posádek proběhl až v létě 1991.

Po rozpadu SSSR přichází nová možnost vycestovat. V devadesátých létech se jedná tedy především o motivaci ekonomickou. Emigranti z Ruské federace pak přicházejí do České republiky především po roce 1995, kdy byla zrušena vízová povinnost, i když byla vízová povinnost v roce 2000 obnovena celkový migrační trend, který je na vzestupu, kterému především přispívá globalizace celé společnosti, to neomezilo (Pešková 2006: 50).