5.1. Jak dlouho

Není-li délka našeho projevu stanovena někým druhým, měli bychom se řídit zásadou, že stručně je nejlépe. Slouží nám jen ke cti, dovedeme-li se vyjádřit věcně a úsporně. Vystupujeme-li v situaci, kdy se od nás očekává projev přesahující dobu několika málo minut, nemusíme sami uvádět, jak dlouho budeme mluvit a samozřejmě skončíme podle očekávání. Jiná situace je, máme-li vystoupit s delším projevem a nikdo před námi posluchačům délku našeho vystoupení nesdělil. Pak je nezbytné ji na začátku projevu oznámit a slib dodržet. Ještě lépe je skončit o chvilku dříve, rozhodně tím posluchače nezklameme. Máme-li po skončení přednášky vést ještě diskuzi nebo besedu, platí pro její délku totéž: oznámit a nepřetáhnout. Také při vystoupení na konferenci nebo při jakékoli jiné příležitosti, kdy je stanoven horní limit času jednotlivých vystoupení, zásadně končíme alespoň o trochu dříve. Podobně to platí i u výuky. Samozřejmě nikoli v tom smyslu, že zakončíme nepřiměřeně brzy. To, čeho se nesmíme dopustit, je překročení stanovené doby. Známe to všichni velmi dobře: vyučující, který výuku přetahuje do přestávky, se dočká pouze toho, že auditorium, které ho dosud tolerovalo nebo k němu mělo dokonce přátelský vztah, ho rychle začne nenávidět a odmítá přijímat i to, co říká.

Překročení stanovené doby projevu je vždy řečníkova sotva omluvitelná chyba, která spolehlivě zkazí vyznění celého vystoupení. Pro přípravu projevu z toho plyne jasné poučení: musíme dobře vážit, co do vystoupení zařadit. Ideální je vyzkoušet si projev „nanečisto“, zjistit jeho celkovou délku a udělat si na okraj textu na několika místech poznámky, ve které minutě bychom měli být na daném místě textu.