8.1. Praktická doporučení

Jedním z nejcitelnějších problémů, který trápí zejména začátečníky, je tréma. Je přirozenou reakcí na to, že jsme postaveni před úkol, na kterém nám záleží, ale nemáme jistotu, zda ho zvládneme. Mírná tréma je prospěšná, mobilizuje naše síly k co nejlepšímu výkonu. Přílišná tréma je svazující. Zmírnit ji můžeme především dobrou přípravou. Před samotným řečnickým výkonem není dobré vést s druhými rozhovory o tom, že máme strach a obáváme se nejhoršího. Tím trému spíše zvyšujeme. Vhodné je (pokud je to ovšem možné) dopřát tělu fyzickou zátěž, třeba vyběhnout schody nebo dát si rychlou chůzi. Také opakované hluboké zívnutí nebo napínání svalů a jejich následné povolování má zklidňující účinek. Výrazné zklidnění trémy přinesou zpravidla první okamžiky samotného projevu. První věty dobře známe a máme-li je doslova v textu před sebou, netřeba se bát. Projev nikdy nezačínáme v rychlém tempu. Začneme relativně pomalu, zjišťujeme, že k žádné katastrofě nedochází, a to nás uklidňuje.

Jedním z prostředků, jak udržet pozornost posluchačů, je změna tempa řeči. Trvale pomalé tempo nudí, příliš rychlé je na úkor srozumitelnosti. Pronesení několika slov nebo krátkých vět výrazně pomalým tempem je však velmi dobrým prostředkem jejich zdůraznění. Obecně platí, že projev může být přednesen celkově svižným tempem jen tehdy, nejsou-li v publiku významněji zastoupeni senioři.

Pro přehlednost a srozumitelnost projevu jsou důležité přestávky v řeči. Rozčleňují mluvenou řeč asi tak, jako psaný text rozčleňují interpunkční znaménka nebo odstavce. Zvláštním řečnickým prostředkem je dramatická pauza. Trvá cca tři až pět vteřin a účinně zvyšuje zájem o to, co následuje.

Významným řečnickým prostředkem je i změna síly a tónu hlasu. Síla hlasu musí být samozřejmě taková, aby posluchači dobře slyšeli. Žel, jsou mezi řečníky šeptálkové, kteří ani přes upozornění z publika nejsou ochotni mluvit hlasitěji. Že jsou schopni přiměřeně zesílit hlas, prokážou tím, že několik slov či vět pronesou po upozornění náležitě silně. Rychle se však vrátí k tichému hovoru, neboť je publikum ve skutečnosti tak moc nezajímá. Změna síly hlasu je podobně jako změna tempa důležitým faktorem povzbuzujícím pozornost posluchačů. Ke zdůraznění je nejčastěji používáno zesílení hlasu. Stejný a někdy i vyšší účinek má i jeho zeslabení. Věta vyslovená téměř šeptem (samozřejmě slyšitelně) vyznívá jako tajuplné sdělení a upoutá. Tón hlasu by měl být zpravidla přátelský a klidný, podle potřeby může být i bojovný a vzrušený. Nikdy by neměl být vůči publiku mentorský, ironický nebo dokonce nepřátelský.

Aby byl náš projev srozumitelný, musí být nejen dobře připraven (viz předchozí část o přípravě projevu), ale také (a to zejména) srozumitelně přednesen. Nejde jen o problém síly hlasu a tempa řeči, jde i o problém zřetelnosti vyslovování. Častým prohřeškem je nedbalá artikulace, drmolení, polykání konců slov a někdy i konců vět. Vyvarovat se něčemu takovému není tak obtížné. Někdy postačuje nahrát si připravenou řeč jako generální zkoušku a pozorně si pak nahrávku poslechnout.

Hovoříme-li do mikrofonu, měli bychom si uvědomit, že do něho netřeba křičet. Činí-li tak někteří televizní reportéři při sdělování informací z terénu, neměli bychom se pokoušet je napodobovat.  Usilují totiž o dramatičnost svého sdělení a ne vždy se jim to daří. Mikrofon, zejména je-li instalován jako pevný, vyžaduje na řečníkovi, aby se při hovoru nekýval ani neotáčel. Změna síly reprodukovaného hlasu v důsledku změny vzdálenosti řečníkových úst od mikrofonu působí velmi rušivě. Hovoříme-li do mikrofonu, musíme poněkud zvolnit tempo řeči. Mikrofon zvýrazní všechny naše chyby ve výslovnosti a všechny parazitní zvuky.

Parazitní zvuky a parazitní slova jsou dalším nebezpečím, proti kterému je opravdu málokdo imunní. Typickými parazitními slovy jsou „ano“, „že ano“, „pravda“ apod. Tato slova zhoršují srozumitelnost řeči, a pokud jsou hojně používána, dovedou na sebe upoutat hlavní pozornost posluchačů. Mnozí pak neodolají a dělají si čárky, kolikrát parazita řečník vyslovil. Také parazitní zvuky znepříjemňují poslech řeči. Typickým parazitním zvukem je „éééé“, často pronášené v jediné větě několikrát. Důvodem tohoto parazitního zvuku je nejspíše podvědomý pocit, že přestaneme-li vysílat k posluchačům zvuky, budou mít dojem, že nevíme jak dál. Proto právě při hledání vhodného slova místo klidné pauzy začneme dělat „ééé“. Používání parazitů si řečník mnohdy ani neuvědomuje. Proto je dobré vyslechnout si záznam svého projevu, tam si parazitů rozhodně všimneme.

Poslední poznámka se vztahuje k tomu, co bylo rozebíráno na samotném začátku našeho uvažování o společenské komunikaci a řeči těla. Přednášíme-li projev, musí být obsah našeho sdělení se signály našeho těla v souladu. Nebraňme se tyto signály vysílat, jsou důležité pro správné pochopení toho, co říkáme. Vždy však mějme na zřeteli, že právě na signálech těla řečníka se zvlášť cení uměřenost a kultivovanost.