Při cestě do Tatarstánu do města Jelabuga na jaře 2018 jsem si představovala, že jedu na univerzitu, kde se učí jako v 19. století. Ano, studenti vstávali, když vešel učitel, a seděli jak zařezaní, nicméně diskutovali a měli k dispozici například terapeutickou laboratoř:
Jdeme na soutěž uměleckých fakult. Představa: to bude nějaké školní šmidli fidli. Realita: divadelní představení s výkony někdy lepšími něž na profesionálních scénách mého rodného města.
Představa: Co tam budeme jíst?
Realita:
Je ovšem otázka, zda jsem zrovna nebyla v "medové" fázi kulturního šoku. Nebo ještě hůře v polarizační fázi rozvoje IK.