Stále obtížněji jsem si namlouvala, že všechno, co tu dělím, patří do jiného systému hodnot, že to koneckonců pro mě neplatí a že stačí jízdenka, abych unikla všemu, co se děje se mnou a kolem mě. Byla jsem už začleněná, a den ze dne víc. Ať už šlo o Sevim či o Turguta, o Aksua nebo o mou práci. Neudržela jsem postavení pozorovatele, který stojí mimo. Že jsem cizinka, to už nebylo nic zvláštního. Dokonce i Ayten, která se dlouho domnívala, že by mě měla vidět v jiném světle, změnila chování natolik, že rozlišovala mezi Sevim a mnou jen v tom, že spoléhala víc na delší známost se sevim než na kratší se mnou.

Ale vždy znova přicházely dny, kdy jsem své začlenění považovala za klam a kdy jsem se cítila jako nahá mezi samými oblečenými. Bylo mi, jako kdybych slyšela zvuk cirkulárky, a když se na ulici někdo za mnou ohlédl, trápila mě představa, že bych ho měla odněkud znát, ale že ho nepoznávám. Dělalo mi potíže formulovat věty, upadal jsem do stadia prvních týdnů, kdy jsem se jen s obtížemi dokázala dorozumět, třebaže jsem v tomto jazyce už četla knihy. A pak mi náhle začaly být odporně cizí i pachy, … (18-19)

 

Dosud jsem vždycky měla pocit, že lidé s povděkem berou na vědomí, že se ničeho nevměšuji, že už se nestává, jako občas úplně zpočátku, že bych se vrátila domů rozhořčená a vyprávěla o něčem, co ve mně vzbudilo odpor, hněv, co si oni koneckonců přece je vyložili jako útok proti svému způsobu života, existence. Rozhodla jsem se jít tak daleko, že jsem se snažila poznávat věci tak, jak jsou, a nedívat se na ně jako na něco, co se dá změnit. (108)

 

Někdy ti nerozumím, řekla Sevim, znáš nás, žiješ s námi, zajímáš se o všechno, co se nás týká, vlastně o to, co se nás týkalo, mluvíš naším jazykem, vyznáš se v našich dějinách, a přesto se kolem sebe doopravdy nedíváš, spoustu toho, co se děje kolem tebe, nevnímáš. Vypěstovala sis zvláštní smysl pro to, co je v nás z dřívějška, ale nezajímá tě, co je v nás nové a zazlíváš nám, že bouráme domy, jako je tenhle, abychom postavili takové, jaké by mohly stát kdekoli jinde na světě. Nechceš pochopit, že jiná možnost neexistuje.

Křivdíš mi, řekla jsem, třebaže jsem se domnívala, že dobře vím, co má na mysli a jak velice má pravdu. (97)

 

Jsme jako jedna rodina… . znám tebe a Tunguta a Ayten a Engina a Tatarku… To mi stačí. Neobtěžujete se tím, že byste mi něco vysvětlovali. Očekáváte, že se budu ptát, ale je to k nevydržení, když se člověk musí pořád vyptávat. Začala jsem něco hledat a přitom se zřejmě stále víc a víc vzdaluji od doby, v níž žijeme. I tu jedna otázka plodí druhou. Nedokážu dost dobře skloubit odpovědi. Jsem všemi jednotlivostmi jakoby spoutaná. Snad se opravdu nesívám kolem sebe dost důkladně. A pak jsem se zeptala kde je Tungut?  

Turgut? Sevim pokrčila rameny a zatvářila se, jako by o tom musela přemýšlet.

Nevím.  Přijde později

Pohlédla jsem na ni. Zeptala jsem se, řekla jsem, ale ty neodpovídáš. Doufala jsem, že mi řekneš, když se něco stane, o čem bych měla vědět.

Jasně, odpověděla Sevim. Ale ještě se nic nestalo. (98-99)

 

Turgut nepřicházel tak často jako ostatní, a když přišel, počkal, až všichni kromě Sevim odejdou, a teprve pak se dal do řeči. On jediný vyprávěl o tom, co se ve městě skutečně děje. Vyprávěl o průvodech, o demonstracích, o násilnostech, o nichž se noviny skoro nezmiňovaly. Při srážkách s policií bylo zastřeleno několik studentů.

…

Když si na to všechno vzpomínám, je mi divné, že jsem se vlastně ani nezeptala, proč se ty průvody a demonstrace vůbec konají. Nevzpomínám si ani, že bych o tom vážně mluvila s enginem beyem nebo se sevim, jako by nevyhnutelnost a nezbytnost změny byla nepochybná, jako by všichni byli zajedno přinejmenším v tom, že ke změně musí dojít, lépe řečeno, že k ní dojde. Jejich reakce, jakkoli rozdílné, byly reakcemi na skutečnost, k níž už celkem nebylo co dodat. Občas jsem měla dojem, že jim všem záleží na tom, aby to měli co nejrychleji za sebou, aby mohli začít doopravdy pracovat. (130-131)

 

Můj životní pocit se změnil, jako bych se dokázala oddat i věcem kolem sebe. Už jsem si téměř neuvědomovala gesta něhy, která jsem dřív v zájmu přizpůsobivosti snášela či s vnitřním odporem strpěla, a jakoby samozřejmě jsem je opětovala.  Jako by existovala možnost na čas zahladit hranici mezi mnou a ostatními. (136)

Přijela jsem, abych tu dokončila studium, abych se procvičila vtom, co jsem se do té doby naučila. Když jsem si položila otázku, jaký je výsledek, moc mě toho nenapadalo. Přečetla jsem hodně knih, naučila jsem se jejich jazykem mluvit, prohlédla jsem si stavební památky, poznala město a stýkala se s lidmi. Byla jsem vtažena do poměrů a dostala se do vztahů, poznávala jsem, ale nekladla odpor. Svou kritičnost jsem odsunula z přizpůsobivost a získala zkušenosti, z nichž se vyklubaly nezdary. Poddala jsem se poměrům, příliš lrhkovážně jsem se ztotožnila. Opomenula jsem dostatečně se informovat. Přemýšlela jsem jen o jevech, ne o nezbytnostech. Naučila jsem se bezprostředněji projevovat city. Nebránila jsem se, když mě druzí začleňovali do svého života. (148).

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Naposledy změněno: pondělí, 19. listopadu 2018, 13.07