román Zulejka otevírá oči

Zulejka otevírá oči  

V románu mladá prozaička navazuje na tradici rusky píšících autorů tzv. „dvoukulturních spisovatelů“, kteří se ve svých dílech snaží ukázat odlišné kódy myšlení – východní a západní, do jisté míry je zrovnoprávnit a zdůraznit ne to, co je rozděluje, ale to, co je sbližuje, akcentovat společnou prapodstatu člověka. Literatura jako součást kultury podle názoru antropologů dnes odráží současný stav lidstva z hlediska přechodu k novému stavu civilizace  - „postzápadnímu““, kdy  západní kultura vstřebává i východní hodnoty. Nová kultura – obecnělidská – musí integrovat Východ i Západ, ale zachovat  národnostní osobitost každé z nich, vnímat rovnocennost kulturní zkušenosti všech národů a přijmout duchovní světy jiných lidí.  

Z hlediska  formy  román Zulejka otevírá oči navazuje na tradici klasického realistického románu. Osu vyprávění tvoří životní osudy tatarské, třicetileté ženy   Zulejky, která byla  v 15 letech  provdána za o dvacet let staršího Murtazu, žije v domě společně s tchyní, jež ji nenávidí. Nikdy nepřekročila hranice vesnice Julbaši, je spoutaná vžitými tradicemi, její duchovní svět je omezen neotřesitelnou vírou ve všemohoucího Alláha a vírou v  existenci duchů, které „tajně uplácí“ pochoutkami, je pronásledována obavami z věšteckých snů. Emocionální život Zulejky je chudý, žije bez lásky (i nenávisti) svého muže nemiluje a nebyla jí dopřána ani láska mateřská, neboť brzy po narození pochovala čtyři dcery. 

Již od prvních řádků textu je patrné, že Zulejka  je silně spjata se světem přírody a světem zvířat, intuitivně si uvědomuje provázanost zvířecího světa s lidským. Po probuzení  vnímá, jak  „za tenkým závěsem ospale kejhají husy“, „měsíční hříbě pleská pysky- hledá mateřské vemeno“, zahrabalo kopýtkem- potřáslo hlavou, - probudilo se, rarášek“. Příroda je v románovém světě důsledně „živá“, proto se v textu objevují časté personifikace; (např.  „vánice zpívá, zvoní a sviští“). Přírodní svět představuje pro Zulejku bezpečí, útěchu, stabilitu, lidské společenství  je k ní v první části románu  nepřátelské. Murtaza s ní jedná zcela bez citu, krutě se k ní chová i jeho matka. Tvrdá práce, nadávky i bití jsou na denním pořádku, ale negramotná, po celý svůj život „uvězněná“ v uzavřeném prostoru tatarské vesnice,  Zulejka  nespravedlnost přijímá bez reptání, s pokorou, jako danost. Se stejnou pokorou se smiřuje i se smrtí svých dětí. Zulejka žije pouze přítomností, zřídka se ve vzpomínkách vrací do minulosti, nesnaží se předjímat budoucnost, po ničem netouží, pouze by chtěla jednou v životě navštívit Kazaň.

 Způsob života v tatarské vesnici na začátku dvacátého století, evokovaný řadou detailů všední reality,  vyvolává dojem, že se zde zastavil čas  a  je jen těžko akceptovatelný současným čtenářem, Zulejka ho však vnímá jako přirozený, řízený nejvyšší autoritou - Alláhem.  Prostřednictvím obrazu hlavní protagonistky autorka  tak  předkládá „ jinaké“ vnímání světa, spočívající v  odlišném přístupu k realitě, umožňuje pohlédnout na ni z jiného zorného úhlu a  nastoluje řadu otázek pro současného čtenáře.

Do reality všedních dnů vesnice Julbaši vstoupí historie, navyklý, léty prověřený, způsob života, je narušen příchodem rudých. Ti odvádějí dobytek, Murtaza, který není ochoten se podřídit, je zabit, Zulejku je zařazena do transportu přesídlenců.  Hrdinka,  bytostně tíhnoucí k řádu,  těžce vnímá nastupující chaos,  současně však ví, že všechno se děje z vůle všemohoucího Alláha.

Zulejka je dále vlečena událostmi, šest měsíců ttráví v nelidských podmínkách přeplněného  vagonu vlaku, který ji odváží do vyhnanství na Sibiř, kde porodila syna Jusufa a podílí se na s budování osady Semruk na břehu řeky Angary. Ocitá se tak ve světě, který je vzdálený tomu, v němž žila a jemuž nerozumí, ale postupně se s ním sžívá, nežehrá na osud, přizpůsobuje se okolnostem. V historii se neorientuje, ani se o to nesnaží.  Zulejčino vnímání světa je založeno na věčných hodnotách . Iintuitivně si uvědomuje, že nejvyšší cenností člověka je život sám, odsud pramení její úporná snaha „vyžít za každou cenu“, žít tady a teď.

Po bolestné životní cestě Zulejka dokázala odpustit vrahovi svého muže Ignatovovi manželovu smrt, navázala s ním milostný vztah, bylo jí také dopřáno prožít lásku mateřskou, v osadě Semruk mezi vysídlenci různých národností pocítila sílu soudržnosti lidského společenství. Láska, smíření (odpuštění), jednota lidské společnosti – věčné hodnoty, které hrdinka ztělesňuje. Současně v závěru románu Zulejka pochopila, že musí Jusufovi umožnit opustit ji, aby mohl odejít za splněním svého snu (studovat na Akademii výtvarných umění). Přiblížila se tak k pochopení jedné ze základních cenností západní civilizace – svobody člověka. A právě tyto věčné hodnoty, jejichž platnost je prověřená věky, by se mohly a měly stát platformou sblížení západu a východu v současném rozbouřeném globálním světě.