Úryvky

Rudý nájezdník  Ignatov si pozorně prohlíží koně, schovávajícího pod břichem hříbě i samotného Murtazu.

Ten mlčí. Kožešinovou čepici má staženou do čela – oči nejsou vidět. … Murtaza, sedící jako socha, se najednou prudce otočí k saním a nenávistně se Ignatovovi zahledí do očí. V hrdle mu klokotá přidušený dech, brada se třese. Ignatov rozepne pouzdro na opasku, vytáhne černý revolver s dlouhou hrozivou hlavní, zamíří na Murtazu a natáhne kohoutek.

„Nedám!“ chraptí Murtaza. „Tentokrát nic nedám!“

Máchne sekerou. Současně cvakají pušky. Ignatov zmáčkne spoušť – třeskne výstřel a jako ozvěna se rozplyne v lese. Sandugač vyplašeně řehtá. Ze smrků se snášejí vrány a s hlasitými výkřiky odlétají do houští. Murtazovo tělo se kácí do saní: nohama ke koni, tváří dolů. Saně sebou prudce trhnou. Na Zulejku míří tucet pušek: černé otvory hlavní pod lesklými hroty bodáků. Z revolveru stoupá namodralý obláček  kouře. Trpce voní střelným prachem. (60-61)

 

Murtaza jí neodvolí, aby si sedla na saně – dříví je hodně, kůň by to nevydržel. Tak tedy jdou: Murtaza vede vpředu Sandugač za uzdu, Zulejka se drží za ním, rukama svírá saně vzadu a sotva plete nohama. Do válenek se nahrnul sníh, nemá však sílu ho vyklepat. Teď musí pokračovat v chůzi. Klást jednu nohu za druhou pravou, levou, pravou, levou… Jen do toho, Zulejko, zmoklá slepice. Sama dobře víš, že když zůstaneš pozadu, bude to tvůj konec, Murtaza si toho nevšimne. Zkrátka v lese zmrzneš.

Ale stejně je to dobrý člověk – vrátil se pro ni. Mohl ji tam v houští nechat – kdo by se staral, jestli je živá, nebo ne. Mohl by říct:  zabloudila v lese, nenašel jsem ji – další den by si na ni nikdo nevzpomněl.

Jak je vidět, dá se jít i se zavřenýma očima. Je to tak dokonce lepší – nohy jdou a oči odpočívají. Hlavni je držet se pevně saní, prsty nesmějí ochabnout…

Sníh bolestivě šlehá do tváře, zalézá do nosu a do úst. Zulejka pozvedává hlavu, setřásá sníh. Leží sama na zemi  a vidí vzdalující se zadní část saní, kolem dokola bílý vír fujavice. Vstane, dohoní saně a chytá se jich ještě pevněji. Rozhodne se, že nezavře oči, doku nedojedou domů. (20)  

 

Syn .

Poprvé v životě porodila chlapce – drobounkého, dočista rudého, podle všeho nedonošeného. …. I když v noční tmě zatím nemohla tvář dítěte rozeznat, okamžitě věděla a pocítila, že je moc krásný. Slepené řasy v chomáčcích zaschlého slizu, poloslepá kalná očka, vzhůru směřující nosní dírky, vrásečka u neustále pootevřených úst, pomačkané a ploché chomáčky uší, svírající se nitky prstů bez nehtů – všechno bylo tak krásné, až z toho pociťoval šimrání v břiše a až ji z toho mrazilo.

Za úsvitu si ho prohlédla lépe. Hlavu měl velkou asi jako mužskou pěst. Nožky drobné, křivé, jako mají žabky, a o něco tlustší než její prsty na rukou. Břicho kulaté jako vajíčko. Slabé kůstky místy vystupovaly tak hodně, až se zdálo, že neopatrným dotekem by je bylo možné zlomit. Kůže jasně nachové barvy byla protkaná modrým a nafialovělým vzorem žilek. … A pořád ještě žilo... (99)


Naposledy změněno: pondělí, 21. ledna 2019, 12.36