Hlavní osobnosti a tendence

V sochařském projevu první poloviny 20. století došlo k velmi výrazným změnám – po stránce formální, stylové i materiálové. Stále běží proud realistický, hlavní revoluce v sochařském projevu se odehrává v experimentech avantgardních hnutí.

Expresionismus

Expresionistické sochařství je zejména záležitostí Německa. V roce 1932 byla většina známých děl zničena po výstavě Die entartete Kunst, která měla demonstrovat úpadkovou kulturu západních avantgard.

Expresionistické sochařství se soustředí na vyjádření vnitřního prožitku subjektu nebo umělce, nejde o zachycení fyzické podoby. Často jsou zobrazována sociální témata (chudoba, utrpení pracujících), existenciální otázky, náboženská témata. Projev je ovlivněn primitivním uměním a uměním středověku – v exaltovanosti výjevu a stylizaci. Sochy jsou vytvářeny technikou skulptury, častá je dřevořezba, záměrně velmi nedokonalá, hrubá; méně je používán kámen. Plastika se objevuje pouze výjimečně.

Hlavní představitelé: William Lehmbruck, Käthe Kollwitz, Ernst Ludwig Kirchner, Ernst Barlach, Alberto Giacometti

Kubismus

Kubistické sochařství se odvíjelo v obdobných intencích jako malba – rozklad předmětu do kubizujících těles a použití simultánnosti pohledů. Formě analytického kubismu vyhovoval často reliéf, který umožnil mnohopohledovost z jednoho místa. V kubistickém sochařství je cítit silný ohlas primitivismu (masky afrických a tichomořských národů). Velmi významnými díly jsou experimenty Pabla Picassa, který použil roku 1912 asambláž pro znázornění kytary v duchu syntetického kubismu – jedná se o radikální odklon od dosud užívaných technik. Také jeho sklenice absintu přináší začlenění reálného předmětu do objektu sochy.

Hlavní představitelé: Pablo Picasso, Otto Gutfreund, Alexandr Archipenko, Jacques Lipschitz

Konstruktivismus

Konstruktivistické sochařství jsou konstruktivní studie zkoumající prostorové vztahy – nejde o napodobování skutečnosti – poprvé se v sochařství narušuje kontinuita napodobování skutečnosti. Jde o experimenty s materiálem, které jsou mezi sebou různě spojovány, lepeny. Vladimír Tatlin vrátil ve svých kontrareliéfech do sochařství pohyb. Latentní kinetismus byl podpořen i užitím různých drátů a šňůr. Konstruktivismus přinesl do sochařství kinetismus - naprosto nový jev 20. století. Do objektu jsou integrovány nové umělecké principy – čas a změna.

Hlavní představitelé: Vladimír Tatlin, Naum Gabo

Dadaismus

Velkým přínosem dadaismu je objektové umění typu ready made Marcela Duchampa – objekty sestavené z průmyslově vyráběných předmětů. Základem Duchampovy tvorby byl moment odcizení – vytržení objektu z jeho utilitárního prostředí a instalace v novém prostředí. Dada obecně si hrálo s myšlenkami antiestetismu, negace a inverze. Stejně tak velkým počinem byly Merzbauten a Merzbilde Kurta Schwitterse, který pro své kompozice používal odpadky a nepotřebné věci. Jednalo se o asambláže z reálných objektů zcela iracionálně sestavené, s prvky absurdity.

Hlavní představitelé: Marcel Duchamp, Kurt Schwiters, Hans Arp

Surrealismus

André Breton již v roce 1924 ve svém Úvodu k řeči o trošce reality, hovořil zhotovování snových objektů. V roce 1930  začal Salvador Dalí takové objekty vytvářet. Teprve potom se stal také surrealismus vhodným pro konkrétní surreálné předměty. Surrealisté staví své objekty a plastiky na lautreamontské síle disparátní metafory  - tj. náhodných setkání nesouměřitelných předmětů a situací. Oblíbená byla sambláž - náhodné sestavení reliéfu z různých materiálů - v duchu náhodné tvorby Kurta Schwiterse a jeho Merzbilde. Prvek automatismu se v plastice příliš projevit nemohl - sochařské dílo vzniká většinou pomalu a jen zřídka může být dílem ryze spontánním. Může však vzbuzovat různé asociace u diváka a podněcovat fantazii a snové představy. Surrealismus v sochařství nalezl svou odezvu i v Československu.

Salvator Dalí, Vincenc Makovský

Mimo realistické a racionální tendence se nově objevuje tendence biomorfismu (vitalismu). Jedná se o orientaci na přírodu – ne však její nápodobu, ale zpodobnění energie růstu a biomorfních tvarů často balancujících na hraně abstraktního umění. Jde o čistou plastickou formu s vyjádřením podstaty růstu a dynamiky života.

Hans Arp, Henry Moore, Barbara Hepworth, Hana Wichterlová

Kinetismus

Průkopníkem kinetické plastiky byl Marcel Duchamp, který otevřel nové perspektivy svým readymades. Prvky kinetismu obsahuje i konstruktiviská tvorba, zajímavé experimenty se odehrály i na Bauhausu. Lászlo Moholy Nagy, který zde působil, vydal v roce 1923 Manifest kinetického sochařství, ve kterém vznesl požadavek, aby umělecké dílo působilo na diváka maximálně dynamicky, pomocí pohybových a světelných efektů. Velký rozvoj zaznamenala kinetická tvroba počátkem 30. let. Významné byly i počiny českého sochaře Zdeňka Pešánka.

Alexandr Calder, Jean Tinguely, Lászlo Moholy Nagy, Gyula Kosice