Poválečná umělecká scéna měla silné existenciální ladění - hrůzy války, krize lidskosti, demokracie – silně otřásly se základními životními jistotami každého. Po 2. světové válce nastal zápas o směřování státu. V celé Evropě lze pozorovat příklon k levici, a to i díky velké roli osvoboditele – sovětského svazu. Válkou zničené státy potřebovaly obnovu základní infrastruktury. Kvůli, suchu, neúrodě ale i velké části průmyslu, která po 2.světové válce po odsunu německého obyvatelstva zůstávala v národní zprávě odmítla dát Mezinárodní banka ČSR úvěr. Politická reprezentace se obrátila na SSSR a v roce 1947 došlo k podpisu dohody. ČSR se tak vzdala možnosti účastnit se Marshallova plánu a zařadila se po bok států, které spadly pod ekonomický a politický vliv SSSR. Tím prakticky spadla železná opona a události roku 1948 byly již pouze logickým vyústěním předchozího vývoje.

V celé zemi nastaly hluboké kulturní a společenské změny. Kromě centrálního řízení průmyslu a kolektivizace zemědělství měla být centrálně řízena i kultura. Byly zrušeny nezávislé umělecké a kulturní spolky a místo nich byly vytvořeny státem ustanovené instituce, které byly centrálně řízené. Toto opatření se týkalo i nezávislý soukromých galerií, byla zrušena družstva, soukromé řemeslnické živnosti. Umělci se směli nyní sdružovat pouze ve Svazu čs. výtvarných umělců, který ovládal galerie a výstavní síně a v souladu s nařízením ministerstva školství, osvěty a umění stanovil „koncepci“ uměleckého dění, která měla propagovat ideu budování nové společnosti pod dohledem stranického vedení. Svaz výtvarných umělců také vydával své vlastní časopisy (Tvorba, Výtvarné umění, Výtvarná práce). Tyto postupy, které prakticky likvidovaly svobodnou uměleckou scénu vyvolaly vlnu emigrace, jiní hledali útěk v jiné orientaci tvorby – oficiálních stranických portrétech, krajinomalbě, knižní ilustraci, animovaném filmu nebo restaurování. Sorela se stala oficiálním uměleckým názorem.

Ne všichni umělci se však s tímto ztotožnili. V soukromém prostoru vzniká paralelní kultura, která se snaží navazovat na umělecké trendy západního světa s větším či menším úspěchem. K prvnímu uvolnění dochází až po roce 1956, kdy XX. sjezd sovětské komunistické strany připustil problémy s budováním socialistické společnosti a dochází k odmítnutí kultu společnosti. Pro společnost to znamená, že oficiální ideologie ztratila svou přesvědčivost a univerzální platnost. Pod křídly Svazu vznikají po dlouhé době umělecká uskupení (Blok tvůrčích skupin, Trasa 54). Pro 60. léta je charakteristický „moderní realismus“ nebo též „krotký modernismus“ (sk. Trasa 54, výstavy Konfrontace, Křížovnická škola čistého humoru bez vtipu aj.). České umění se po dlouhé době i v oficiální rovině uvolňuje a snaží se reflektovat současnou Západní tvorbu (nový realismus, pop art, nová figurace, groteska, neokonstruktivismus aj.). Přelomová je výstava Nová citlivost v roce 1968, která ohlašuje nástup pražského jara.

Toto uvolnění v politické rovině, které s sebou neslo významné společenské uvolnění vyvolal nesouhlas „bratrských“ stran, které se rozhodly pod vedením SSSR zasáhnout. Srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy – regulérní vojenská invaze - vyvolala spontánní odpor veškerého obyvatelstva. Nastalo období normalizace, které vyvolalo další velkou vlnu emigrací. Veškeré projevy svobodného projevu byly potlačovány, do ilegality byly odsouzeny všechny tvůrčí skupiny, dosavadní Svaz čs. výtvarných umělců byl rozpuštěn a znovu ustanoven – se zlomkem původních členů. Společnost se uzavírá do sebe –  vládne všeobecná letargie, nastupuje „chalupářská a bačkorová“ kultura, tramping.

Paralelní alternativní kultura má velmi omezené možnosti existence. Vzniká Charta 77, hnutí Pacem in terris, samizdatem se šíří západní díla, umělci pořádají ateliérová setkání a soukromá tvůrčí sympozia. Uvolnění z této situace přináší až konec 80. let, kdy je po dlouhé době tolerován vznik uměleckých skupin (Sdružení 12/15, Tvrdohlaví, Nová skupina aj.).

Naposledy změněno: úterý, 30. listopadu 2021, 16.32