Architektura po druhé světové válce řešila mnohé problémy, které souvisely s válkou zničenou infrastrukturou a nedostatkem kvalitního bydlení. Zatímco v Evropě se po druhé světové válce objevuje silný sociální tón (myšlenky kolektivního bydlení, ideální sídliště, levná individuální výstavba atp.), v zámoří, které nebylo zničeno válkou, měly architektonické zakázky zcela odlišnou podobu – byl zde prostor pro výškové stavby i luxusní individuální projekty, stavbu muzeí, galerií, škol, továren. Svou roli hrál také fakt, že mnohé vynikající osobnosti emigrovali před hrozbou války do USA, kde se prosadili (Walter Gropius, Mies van der Rohe a další).

Po válce tvorba mnoha architektů navazovala na internacionální styl – funkcionalismus, v duchu již známých hesel „forma následuje funkci“ a „méně je více“. Trvá odmítání výrazných detailů a čistě estetických prvků, ale je dáván důraz na kvalitní materiály. Je přiznána skeletová konstrukce budovy, beton, sklo, ocel. V Evropě se nadto dbalo na účelnost, úspornost, jasnost konstrukce a funkce.

Hlavní představitelé: Ludwig Mies van der Rohe, Oskar Niemeyer, Alvar Aalto

Racionální architektura však nebyla jediným směrem. Již před válkou byly tendence začlenění architektury do kontextu okolního prostředí a změkčení kubické hmoty staveb. Hovoříme o tzv. organické architektuře, která je vlastní již secesi (Antoni Gaudí), avšak projevila se zejména po druhé světové válce a jedná se o tendenci, která trvá stále. Organická architektura si bere svou inspiraci z přírody, často použité materiály stavby odkazují na lokaci stavby, častý je zvlněný půdorys, hmota stavby. Nezřídka se používají atypické konstrukce (skořepinové či stanové střechy atp.). Vynikajícími příklady jsou Le Corbusierova kaple v Ronchamps, kulturním dům v Helsinkách od Alvara Aalta nebo pozdní tvorba F. L. Wrighta.

Expresivní artikulace konstrukčních prvků je vlastní nejen organické architektuře, ale dalšímu směru, který se objevuje v 50. letech – brutalismu. Název směru je odvozen od syrového betonu přiznaného v pohledové kvalitě („beton brut“), s nimž experimentoval Le Corbusier již ve 30. letech. Charakteristické pro brutalismus jsou antiestetismus, expresivní artikulace mechanických a konstrukčních prvků, pohledový beton, kyklopské zdivo, slunolamy, střešní stavby sochařská architektura. Zdůrazněná je konstrukce a blokovost stavby,  dominuje struktura mohutných betonových ploch. Brutalismus je spojován s autory např. Alison a Peter Smithsonovi (škola v Hunstatonu), Louisem Kahnem, nebo Jamesem Stirlingen (budova strojní fakulty v Leicesteru).

Ruku v ruce s technickými inovacemi šlo také použití nových materiálů a konstrukčních systémů. padesátých letech se aktualizovaly i nové koncepce střechy – vedle skořepiny to byly stanové střechy, geodetické kupole (R.Buckminster Fuller), betonové konstrukční prefabrikáty (Luigi Nervi). Koncem šedesátých let se začaly prosazovat projekty, které otevřely problematiku high-tech, jehož první významnou realizací se v polovině sedmdesátých let stalo centre Pompidou v Paříži.

V následných desetiletích se objevily na scéně další tendence, m.j. dekonstruktivismus nebo nový minimalismus. V šedesátých letech se začala také formovat postmoderní architektura (Roberto Venturi). V zásadě lze pozorovat vzrůstající spektakulárnost individuálních staveb, které se mnohdy dostávají na pomezí architektury a sochy (Frank O. Gehry - muzeum Guggenheim v Bilbau, Herzog  a de Meuron - Národní stadion v Pekingu, Jan Kaplický - Národní knihovna pro Prahu aj.). Významně se ovšem prosazuje i ekologická a organická (integrovaná) architektura.


Naposledy změněno: pondělí, 29. listopadu 2021, 16.20