Pojem ETNIKUM

Pojem "etnikum" - rámcové vymezení

Etnikum je výraz, který se v akademických a politických debatách začíná objevovat až v 50. letech 20. století jako označení populací, o nichž se předpokládá, že v kulturním smyslu tvoří ohraničené celky. Jeho význam je do značné míry shodný s kategorií národ, ovšem s několika podstatnými rozdíly. Typicky se používá ve vztahu ke společenstvím, která v kontextu moderních (národních) států zaujímají menšinové postavení, a ve vztahu k populacím, které sídlí mimo oblast tzv. vyspělého světa, přičemž nedisponují samostatným státem. Výraz etnikum byl z pozice mocenské a kulturní hegemonie tzv. Západu původně zaveden jako nástroj klasifikace domorodých populací a migrantů, který měl nahradit diskreditované koncepty jako je „rasa“ a „kmen“. Třebaže je termín etnikum obecně vnímán jako politicky korektnější, v řadě ohledů trpí shodnými vadami, jako jeho předchůdci. Podobně jako koncept rasy i pojem etnikum stojí na dávno opuštěném předpokladu jednoty kulturních, psychologických a biologických (fyziognomických) charakteristik v rámci jednotlivých jím označovaných populací. A podobně jako výraz kmen vyjadřuje termín etnikum asymetrii ve vztahu mezi „námi“ (příslušníky národů) a „jimi“ (příslušníky kmenů, etnik či tzv. přírodních národů). Pojem etnikum ve vztahu k domorodým a menšinovým populacím v období, kdy byl zaváděn do politického a akademického slovníku, vystupoval jako vnější kategorizace, tzn. byl používán ve vztahu k lidem, kteří rámec a způsob své kolektivní existence vnímali v jiných kategoriích, než je „etnikum“, a sice v kategoriích odpovídajících jejich (nikoli Západnímu) kulturnímu kontextu. Řadě populací (např. Hutuům a Tutsijům ve Rwandě) byla představa, že jsou „etnickými skupinami“  (čili jakýmisi kvazi-národy), v podstatě vnucena zvenčí prostřednictvím koloniálních škol. V souvislosti s exportem etnické ideologie a nacionalismu, resp. v souvislosti s jejich osvojením domorodými a menšinovými populacemi, dochází od 60. let 20. století na různých místech zeměkoule k formování politických hnutí usilujících o suverenitu na bázi (nacionalistické) myšlenky, že kulturní (etnická) a politická (státní) jednotka by se měly shodovat. Nevyhnutelným důsledkem jsou pak "etnické" konflikty, čistky a masová vraždění v místech, kde ještě před pár desítkami let nikdo nevěděl, co slovo etnikum znamená. Paradoxem je, že koncept etnika, který je v podstatě výrazem dominance Západu nad „těmi druhými“, byl utlačovanými (resp. jejich politickými mluvčími) přivlastněn, aby se stal oporou „osvobozeneckých“ (etno-emancipačních) snah namířených nejenom proti sobě navzájem, ale i proti této nadřazenosti samotné. Proto je některými badateli, politickými komentátory, ale i v některých mezinárodně-právních dokumentech „etnicita“ chápána jako vítaný zdroj kolektivní emancipace a přihlášení se k „etnické příslušnosti“ jako součást základních lidských práv. Podle jiných se jedná o jeden z politicky nejzneužívanějších termínů, ke kterému je potřeba přistupovat kriticky. Nabývá tolika různých významů, že není možné jej jednoznačně a zároveň smysluplně vymezit. Než se marně pokoušet o nějakou univerzální definici výrazu etnikum, je užitečnější snažit se porozumět tomu, jakým způsobem je toto slovo používáno v různých kontextech (historických, politických, každodenních), zda jím různí sociální aktéři míní totéž, jaká kritéria „etnické příslušnosti“ vystupují v určitých situacích do popředí, jaká může být motivace těch, kteří prosazují etnické vidění světa, a které lidi naopak omezuje nebo vylučuje, když je etnicita nastolena jako hlavní princip sociální diferenciace. Nejspolehlivějším vodítkem při pátrání po tom, jakou funkci v určitém sociálním kontextu plní výrazy etnikum, etnický nebo etnicita, je položit si otázku, koho a jakým způsobem etnické rámování zvýhodňuje a koho naopak znevýhodňuje.