2. Idea “komunity”

Idea „komunity“ je v českém prostředí často uplatňována ve vztahu k Romům. V médiích se setkáváme s výroky typu: „Romská komunita na plzeňském sídlišti Vinice dluží statisíce na nájemném.“ Ve vztahu k české populaci takové výroky nezaznívají, byli bychom asi překvapeni, kdyby dluhy jednotlivých domácností v nějaké ulici někdo sečetl a chápal je hromadně jako dluhy české komunity z Masarykovy ulice. „To mi jdou k tíži dluhy sousedů jenom proto, že mají stejnou národnost?“ ptali bychom se. Obecně platí, že jak exotičtí tak banální „druzí“ („oni“) bývají vykreslováni jako (etnický, národnostní) kolektiv, zatímco „my“ jako (občanská) individua. Signifikantní je v tomto smyslu výraz „spoluobčané“, který je nepochybným výrazem tendence nepřiznávat „druhým“ plnohodnotný status autonomního jedince, občana. Na fantazii, že „druzí“ tvoří „komunity“, se zakládá i představa kolektivní viny, kdy je prohřešek jednotlivce snadno, ba automaticky vztahován na celou „komunitu“.