Společnost tradiční a moderní

Na přelomu 19. a 20. století se v sociologii, antropologii, historiografii a politické filosofii objevila řada koncepcí, které ostře rozlišují dvě kvalitativně různé podoby společenského uspořádání – společnost tradiční (primitivní, preliterární) na jedné straně a společnost moderní (komplexní, industriální) na straně druhé. Tradiční společnosti byly spojovány s příbuzenstvím coby základním principem organizace sociálních vztahů, s těsnými osobními vazbami a vzájemné solidaritě lidí, s tradicí a náboženstvím jako zdroji morálky, a se sepětím s přírodou. Moderní společnosti naopak byly vykreslovány jako založené na teritorialitě (čili státu) coby základním rámci sociální organizace, na individualismu a odosobněných vztazích, průmyslové výrobě, tržní ekonomice, zisku jako zdroji motivace a na úzce specializované dělbě práce. Takto formulované dichotomie vycházely na jedné straně z tehdejších sociologických analýz moderních společností, ale na straně druhé z velmi kusých cestovatelských a misionářských zmínek o společnostech tradičních, resp. z idealizovaného romantického obrazu exotických populací. Pozdější kritici těchto dichotomií namítali, že představa tradičních pospolitostí je pouze zrcadlově převráceným obrazem moderních společností a nikoli empirickým faktem, a to v podobném duchu, jako je obraz „ušlechtilého divocha“ idealizovanou antitezí moderního člověka.