2. Klasický model terénního výzkumu

Klasický model terénního výzkumu byl výrazně ovlivněn také tím, na co se v průběhu svého vývoje zaměřoval, tedy svým předmětem zájmu. Tím byly velmi dlouho právě již zmiňované „vzdálené, exotické, cizokrajné“ společnosti, ať už to byly ve 20. letech tichomořské ostrovy, africká společenství v desetiletích následu- jících, či původní obyvatelstvo Severní Ameriky zkoumané americkými kulturními antropology. V řadě těchto společností totiž bylo díky jejich omezené velikosti možné metodami pozorování a rozhovorů obsáhnout prakticky všechny sociální vazby a aktivity (viz kapitola Analýza sociálních sítí). Proto měly tyto techniky, založené na osobních schopnostech, dovednostech a vlohách samotného výzkum- níka, v rámci terénních výzkumů dlouho centrální pozici.

Nezbytnou podmínkou dobře odvedeného terénního výzkumu v sociální antropologii je zvládnutí jazyka, kterým hovoří členové sledovaného společen- ství. Výhodou, kterou jako výzkumníci takto získáváme, je pochopitelně zejména nezprostředkovaná, přímá komunikace s informátory a tedy možnost vyhnout se zkreslení, k němuž nutně dochází při převodu mezi různými jazykovými kódy. Původně se jednalo většinou o cizokrajné jazyky často bez dostupných učebnic či slovníků, dnes však takovým odlišným jazykem může být i dialekt nebo nářečí výzkumníkova mateřského jazyka, jak dokládá řada výzkumníků pracujících ve své vlastní společnosti (srov. např. Okely 2008).

V první polovině 20. století, kdy se terénní výzkum etabloval jako základní metodologický nástroj sociální antropologie, se sice výzkum považoval za základní předpoklad úspěšné práce antropologa, metodologické detaily práce v terénu se však příliš neřešily. Antropologové se shodovali v tom, že antropolog by měl být v terénu dlouho (minimálně rok), ideálně sám (bez prostředníků, tlumočníků či sluhů, které měli k dispozici britští antropologové – včetně Malinowského – ještě na počátku století) a zvládnout místní jazyk. Konkrétní techniky výzkumu – jak dělat rozhovory, jak je analyzovat, jak si vést terénní deník atd. – však studentům většinou nikdo nesděloval. Terénní výzkum byl sice považován za důležitý milník v životě antropologa – někdy byl dokonce označován za jakýsi přechodový rituál – metodologii samotné se však dlouho věnovalo překvapivě málo pozornosti.

(Převzato z Toušek, L. (a kol.): Kapitoly z kvalitativního výzkumu. Katedra antropologie FF ZČU. 2015. Dostupné na www.antropologie.org)