Co je to sociální vyloučení

Ve Francii se lokality, které bychom mohli pojmenovat ghetty, nevyskytují. Jsou zde segregované městské oblasti, které se označují jako banlieues a které mají strukturálně zcela odlišných charakter oproti „židovským“ i „černošským“ ghettům.[39] Termín banlieues je označení pro předměstí a původně neznamená nutně vyloučenou lokalitu. Nicméně od 80. let 20. století jsou jimi označovány právě „problémové“ lokality na periferii velkých měst, kde žijí převážně původní imigranti z oblasti severní Afriky.[40] Kořeny těchto lokalit lze hledat v 50. letech minulého století, kdy vláda čtvrté a páté republiky realizovala výstavbu rozsáhlých urbánních celků, tzv. villes nouvelles, financovaných z Marshalova plánu, určených pro bydlení střední třídy.

V období, které se označuje jako “Třicet nádherných roků” (Les Trente Glorieuses) ekonomického růstu mezi lety 1945–1975, doprovázeného baby boomem, francouzská vláda podporovala imigraci pracovních sil z bývalých kolonií. Počet imigrantů se zvýšil i v důsledku Alžírské války, na jejímž konci v roce 1962 bylo repatriováno kolem 91,000 Alžířanů, kteří bojovali na straně Francie (tzv. harkis). Tito repatrianti byli nejdříve umístěni do internačních kempů a později se přestěhovali do čtvrtí, kam se stěhovali i ostatní migranti z oblasti Maghrebu.

Jednalo se přitom právě o čtvrti na předměstí měst, které byly původně určené pro francouzskou střední třídu, která se ovšem z těchto sídlišť odstěhovala v důsledku rostoucí životní úrovně a následně i pod vlivem příchozích imigrantů. Tyto lokality byly založeny na konceptu architekta Le Corbusiera, který prosazoval rozdělení městských čtvrtí na základě jejich funkčnosti (obytné, obchodní, pracovní čtvrti atp.) do izolovaných celků spojených dopravní sítí. Tento fakt, ve spojení s ekonomickým útlumem po Les Trente Glorieuses v druhé polovině 70. let a prudkým vzrůstem nezaměstnanosti, měl za následek vznik specifických prostorově segregovaných lokalit.

Některá města, např. Paříž, aby se vyhnula podobné situaci, přijala takové urbární plány, které zamezily usazování chudší populace. Zástavba na předměstí Paříže byla určena k demolici a na jejím místě byly vystavěny drahé byty a kancelářské komplexy. Tato snaha měla však za následek přesun chudší populace do okolních departmentů, hlavně Seine-Saint-Denis, kde došlo k zhoršení sociální situace.

Banlieues jsou charakteristické vysokou mírou nezaměstnanosti a kriminality. Třebaže jsou tyto lokality obývané imigranty, jedná se zpravidla o velmi hetoregenní skupinu, která nevykazuje společné znaky a nelze ji označit za komunitu, jejíž identita by byla formována např. vyznáváním islámu, který je znakem sekundárním. Sociální dezintegrace těchto lokalit je primárně důsledkem vyloučení ekonomického a má spíše třídní charakter, než rasový, etnický, resp. náboženský. Sociální badatelé v souvislosti se segregovanými lokalitami ve Francii hovoří o výskytu kultury chudoby, která je chápana jako následek sociálního vyloučení v oblasti zaměstnání a bydlení. Generace dnešních teenagerů, která stojí za sociálními nepokoji na předměstí francouzských měst je generací, která už v prostředí kultury chudoby vyrůstala. Neznají pracovní návyky, neboť jejich rodiče či prarodiče přišli o práci koncem 70. let, jsou frustrování z druhořadého postavení ve společnosti. Jednou z mála cest, jak mohou uspokojovat vlastní aspirace je kriminální jednání.[41]