Co je to sociální vyloučení

Původ konceptu sociální exkluze lze hledat v 60., resp. 70. letech minulého století ve Francii, kde se lidé žijící v chudobě označovali jako les exclus. Rozvinutí pojmu a jeho použití v „současném“ významu je většinou připisováno Rénému Lenoirovi, který tento pojem vztahoval na osoby a skupiny osob, které byly vyloučeny ze státního systému sociálního zabezpečení.[3] Sociální exkluze se spíše než ve smyslu analytického konceptu používala jako politické heslo. Zatímco v 70. letech minulého století se jím ve Francii chápalo především vyloučení ekonomické, v 80. letech, v době kdy opozice (pravice i komunisté) obviňovala socialistickou vládu ze zvyšující se nezaměstnanosti a hovořila o tzv. nové chudobě, vládní strana hovořila o exkluzi a tímto termínem odkazovala nejen k nezaměstnanosti, ale i vzrůstající nestabilitě sociálních vazeb a sociální solidarity (rozpad rodin, sociální izolace skupin obyvatelstva, eroze třídní solidarity a sociálních sítí).[4]

Potud lze hovořit o „francouzské tradici“ konceptu sociální exkluze,[5] která vychází z étosu jednotného francouzského státu-národa, založeného na principu občanství, kdy je důraz spíše než na chudobu kladen na potřebu vytvářet sociální solidaritu a integraci a participaci na národním sociálním a morálním řádu.[6] Z Francie se tento koncept rozšířil poměrně rychle do celé kontinentální Evropy a později do Velké Británie, kde do té doby převažoval koncept chudoby, jenž byl v oblasti státní politiky nahrazen sociální exkluzí po vítězství Labour Party v roce 1996.[7] Na institucionální úrovni Evropské unie docházelo k nahrazování konceptu chudoby již od poloviny 80. let minulého století a později se oba myšlenkové proudy – „francouzský“ (sociální exkluze) a „anglosaský“ (chudoba) – sjednotily.[8]

Výkladů obsahu konceptu sociální exkluze a jeho definic existuje celá řada,[9] což bývá předmětem jeho kritiky a tento je označován jako vágní a mnohoznačný.[10] Nicméně tato problematika není předmětem našeho zájmu a nemáme zde prostor se jí podrobněji věnovat, a proto se spokojíme s následující obecnou pracovní definicí: Sociálním vyloučením (exkluzí) rozumíme proces, kdy jsou jednotlivci či celé skupiny vytěsňovány na okraj společnosti a je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům, které jsou dostupné ostatním členům společnosti.

Příčiny, které sociální vyloučení způsobují, jsou různorodé. Obecně je můžeme rozlišit na příčiny vnější a příčiny vnitřní. Vnější příčiny (vlivy) sociálního vyloučení jsou takové jevy, které jsou mimo dosah a kontrolu vyloučených osob. Takové vlivy nemohou sociálně vyloučení lidé ovlivnit vlastním jednáním, či tak mohou činit jen obtížně. Vnější příčiny jsou dány širšími společenskými podmínkami nebo vyplývají z jednání lidí, kteří se nacházejí vně sociálního vyloučení, tj. jsou to příčiny strukturální. Mezi takové příčiny patří především: trh práce a jeho charakter; bytová politika; sociální politika; praxe samospráv ve vztahu k sociální oblasti; rasismus a diskriminace na základě rasy, etnicity, národnosti, konfese atd.[11]

Oproti tomu vnitřní vlivy jsou jevy, které jsou důsledkem jednání konkrétních lidí, jichž se sociální vyloučení týká. Ti mohou svým jednáním vlastní situaci sociálního vyloučení přímo způsobovat anebo posilovat jeho stávající existenci, tj. jsou to příčiny individuální. Třebaže se jedná o příčiny individuální, jsou povětšinou konsekvencí příčin vnějších. Mezi tyto mj. patří: ztráta pracovních návyků při dlouhodobé nezaměstnanosti; dlouhodobá neschopnost hospodařit s penězi a dostát svým finančním závazkům; orientace na okamžité uspokojení potřeb vyplývající z dlouhodobé frustrace; apatie a nízká motivace k řešení vlastních problémů atd.[12]

Jedním z výhod konceptu sociální exkluze je to, že je zpravidla chápán jako multidimenzionální, čímž se má na mysli, že výše uvedené příčiny se projevují v různých sférách lidského života a nejsou spatřovány pouze v materiálním nedostatku, jak je tomu v případě konceptu chudoby. Jinými slovy řečeno, sociální exkluze je označována jako relevantnější pro konceptualizaci dnešních sociálních problémů než chudoba, neboť ta je pouze jednou z dimenzí sociálního vyloučení.[13] Dle různých autorů lze analyticky rozlišit následující dimenze (či mechanismy), ve kterých se sociální vyloučení projevuje: (1) ekonomické, (2) kulturní a sociální, (3) symbolické, (4) politické a (5) prostorové vyloučení. Tyto dimenze jsou vzájemně propojeny a rozlišení mezi nimi je čistě analytické.[14] K pochopení působení mechanismů sociálního vyloučení a jejich příčin nám poslouží níže uvedené schéma.

Jak je ze schématu patrné, mechanismy působení implikují adaptaci, kterou rozumíme přizpůsobení se jedince situaci sociálního vyloučení, ve které se nachází. Reakce na specifické podmínky života na okraji společnosti se nutně projevuje určitými vzorci jednání, které mohou být v rozporu s normami a hodnotami většinové společnosti a jako takové jsou většinou nahlíženy negativně. Tyto vzorce jednání lze tedy označit jako maladaptivní, což znamená, že jsou funkční pouze v podmínkách sociálního vyloučení a nejsou použitelné ve většinové společnosti. Jinak řečeno, v důsledku adaptace na sociální vyloučení si lidé osvojují návyky a životní vzorce, které znemožňují uspět ve většinové společnosti, a zpětně tak posilují a reprodukují stav vyloučení.[15]

Odlišné mohou být přitom i ty vzorce chování, které nejsou reakcí na specifické podmínky sociálního vyloučení, ale souvisejí s nimi. Jsou většinou důsledkem uzavření cest ke standardním způsobům řešení některých problémů, se kterými se setkávají jak osoby ohrožené sociálním vyloučením, tak širší společnost.[16] Někteří odborníci se domnívají, že způsoby adaptace na podmínky sociálního vyloučení jsou natolik specifické a komplexní, že zakládají vlastní subkulturu. Tato subkultura pak bývá nazývaná jako kultura chudoby,[17] kultura segregace,[18] kultura sociální izolace[19] atp. Existence této subkultury může být přitom samotnou příčinou sociálního vyloučení.[20]

(Převzato z Toušek, L.: Sociální vyloučení a prostorová segregace. Přehledová studie 7/11. Katedra antropologie FF ZČU. dostupné z www.antropologie.org)