1. Teorie vzdělávání a učení jako inspirující zdroje pedagogického procesu ve výchově ke zdraví

Pro plnohodnotné využití všech didaktických prvků je zároveň důležité si uvědomit, v jakém výchovně-vzdělávacím pojetí  by se současný pedagogický proces osobnostního a sociálního rozvoje v kontextu výchovy ke zdraví  měl uskutečňovat. Za východiska pro analýzu jednotlivých koncepcí lze považovat současné teorie vzdělávání a učení, zejména jimi zpracovaný systematicky organizovaný souhrn idejí týkajících se výchovně-vzdělávacího procesu. Y. Bertrand na základě klasifikace vytvořené podle čtyř prvků (subjekt – žák; obsah - předměty, disciplíny; společnost - druzí lidé, svět, okolí, univerzum; pedagogické interakce mezi těmito třemi póly: učitel, média a technologie komunikace) navrhuje sedm kategorií teorií vzdělávání: spiritualistická, personalistická, kognitivně psychologická, technologická, sociokognitivní, sociální a akademická. Uvedenou kategorizaci lze považovat pouze za orientační. Mnozí autoři (např. D. Hameline, 1971; G. Snyders, 1973; E. Eisner a E. Vallanceová, 1973; G. Avanzini, 1975; D. Lappová, 1975; L. Not, 1979; J. Ardoino, 1980; G. Lerbert, 1980; J. houssaye, 1987; B. Schowwers, 1992; aj.) nabízejí další způsoby kategorizací vycházející z různých kritérií a úhlů pohledu. Z tohoto důvodu je obtížné přesně vystihnout podstatu prezentované teorie. Některé teorie se více zaměřují na popis základní filozofie vzdělávání, některé na popis výukových strategiích důležitých pro dosažení stanovených cílů. Mezi teorie, jež považujeme za inspirativní pro zachycení výchovně-vzdělávacího pojetí pedagogického procesu osobnostního a sociálního rozvoje, patří: spiritualistická teorie, personalistická teorie, kognitivně psychologická a sociokognitivní teorie. Tyto teorie se pokusíme popsat z pohledu jejich přínosu pro osobnostní a sociální rozvoj jedince.