Zájmena

2. Podle významu ( z hlediska sémantického) rozlišujeme zájmena / druhy zájmen:

Osobní (já, ty, on, my, vy, oni, zvratné se); označují 1.,2. a 3. mluvnickou osobu.

Ukazují v konkrétní komunikační situaci k účastníkům (neúčastníkům) komunikace. Zvratné zájmeno se vyjadřuje ve větě identitu původce děje a objektu tímto dějem zasahovaného.  (umyla se - ukazuje k subjektu - sebe,  nařídil dětem vyčistit si zuby - ukazuje k jinak vyjádřenému původci děje.

Přivlastňovací (můj, tvůj, jeho, její, náš, váš, jejich, zvratné svůj).

Přivlastňujeme jimi první, druhé nebo třetí osobě anebo podmětu v kterékoli osobě.

Zvláštní postavení má zájmeno svůj, kterým se vyjadřuje přivlastňování osobě (i neosobě), jejíž pojmenování je v pozici podmětu. Vyzvedl jsem si svůj plat. Chápeme-li osobu vlastníka šíře než osobu podmětu, vyjadřujeme tento rozpor posesivem příslušné osoby.  Musíme hájit naše platy.

 

Ukazovací (ten, tento, tenhle, takový, onen); ukazujeme jimi na určitou osobu, věc nebo vlastnost. 

Mohou mít význam ukazovací (demonstrativní - ukazují k situaci), nebo odkazovací (anaforický - odkazují k nějaké skutečnosti v kontextu).

Tázací (kdo?, co?, jaký?, který?, čí?); ptáme se jimi, abychom určili jednu ze

souhrnu osob, věcí, vlastností apod. a doplnili tak jazykový projev.

Vztažná (kdo, co, jaký, který, čí, jenž); vyjadřujeme jimi vztah vedlejší věty k některému členu věty řídící. 

Diferencovala se ve dvou stylových rovinách. Pro psaný jazyk je charakteristické zájmeno jenž, není běžné ve všech pádových a rodových podobách stejně. Např. ve 4. p. sg. je knižní a téměř se ho neužívá - Ta žena, již všichni milovali....  1. p. pl. ma:  Ti chlapci, již k nám chodívali.... Pro styl mluvený je typické co - užívá se ho v absolutní podobě, tj. nemění se podle pádu ani podle čísla. V psaném i mluveném projevu se hojně užívá frekventovaného zájmena který, a to bez stylových omezení.

4. p. nač, več, seč, oč - archaické rysy.

Neurčitá (kdosi, některý, jakýsi, leckterý, ledajaký aj.).

Bývají odvozena od zájmen tázacích předponou ně- , všeli-, postfixy si- koli-, pak. Neurčitost je význam značně členěný. Může znamenat libovolného člena ze souboru jedinců, minimálně však jednoho, a to s neutrálním hodnocením (kdokoli), nebo libovolného člena souboru s možností záporných vlastností (ledakdo, ledaco), dále může jít o různě odstíněnou neurčitost (kdosi - neurčitý, neznámý,  někdo - určitý, neznámý). Podobný význam jako kdosi, cosi mají hovorová zájmena bůhvíkdo, bůhvíco (čertvíkdo, čertvíco), která jsou citově zabarvenou variantou. Přechodným typem k významu určitosti jsou zájmena málokdo, máloco.... sotvakdo, sotvaco, která obsahují významový komponent početnosti.

Vymezovací (týž, tentýž, každý, všechen, sám).

Neurčujeme jimi blíže, o kom nebo o čem je řeč, nebo to naznačujeme jen obecně; zájmeno všechen, všichni vyjadřuje souhrnnost, úplnost; zájmeno každý

vymezuje jednotlivou věc nebo osobu jako součást úplného celku, zájmeno týž totožnost; zájmeno sám, samý vytýká platnost podstatného jména nebo zájmena.

Záporná (nikdo, nic, nijaký, ničí, žádný)

3. Z hlediska syntaktického:  substantivní (já, on) a adjektivní (náš, ten, všechen).