3.1. Proč

Ideální je, máme-li my sami přání něco sdělit. Často jsme však v situaci, kdy nás k projevu nutí nikoli vnitřní potřeba, nýbrž vnější okolnosti. Máme např. společenskou povinnost vystoupit při nějaké slavnostní příležitosti, dostaneme úkol přednášet zaměstnancům při školení apod. Zásadou je, že v žádném případě nesmíme dát najevo posluchačům, že vedeme řeč pod vnějším tlakem a nejraději bychom vůbec nevystupovali. Pokud něco takového prohlásíme, je to z naší strany vůči auditoriu velmi netaktní až urážlivé. Projev by proto měl vždy vyznívat tak, aby posluchači neměli pochybnost o vnitřním ztotožnění se řečníka s faktem, že řeční. Není také od věci, vyjádří-li to řečník explicitně v úvodu a v závěru projevu, např. tak, že prohlásí: „Jsem velmi rád, vážení přítomní, že jsem dostal možnost vystoupit před vámi…“