1. Kdo je naším posluchačem?

Připravujeme-li si obsah projevu, musíme samozřejmě brát v úvahu komu je určen. Jde-li např. o odborný výklad, neměli bychom spoléhat na to, že se až před zahájením projevu posluchačů zeptáme, co o dané problematice vědí. Pokud to přesto učiníme, nečekejme směrodatnou odpověď. Posluchači, vedeni obavou z příliš vysoké náročnosti našeho vystoupení, budou zpravidla udávat úroveň dosavadních znalostí významně nižší. Pro řečníka je nejvýhodnější, vystupuje-li před co nejhomogennějším publikem. Z tohoto hlediska je příprava např. běžné vysokoškolské přednášky relativně snadná. Posluchači jsou zhruba stejně staří, podobně profesně či zájmově orientovaní, všichni dlouhodobě trénovaní k úspěšnému přežití dlouhé řeči, také důvod účasti na přednášce je zpravidla týž.

V mnohem horší situaci se nachází řečník, který má proslovit např. odbornou přednášku pro veřejnost. I když přesnější složení publika může jen stěží odhadnout, měl by počítat s tím, že se jeho přednášky zúčastní tři typy posluchačů. První skupinu tvoří ti, kteří o předmětu přednášky nic významnějšího nevědí. Zaujalo je téma a řekli si, že se o tom něco chtějí dozvědět. Druhou skupinu tvoří ti, kteří se o přednášené problémy již déle zajímají a chtějí si své obzory rozšířit. Třetí skupina být zastoupena vůbec nemusí, začátečníkovi se ale podle zákona schválnosti nejspíše stane, že zastoupena bude, nejspíše jedním exemplářem. Jde o takového posluchače, který se danou tematikou profesionálně zabývá, mnohdy vede podobné přednášky a důvodem jeho návštěvy je zvědavost, jak se s tématem popasuje někdo jiný.

Jsme-li již postaveni před tak nelehký úkol, můžeme se ho se ctí zhostit jen tak, že obsah přednášky bude sledovat zájmy prvních dvou skupin. Základní linie výkladu musí být srozumitelná všem, tedy i totálně nepoučeným. Aby se však druhá skupina posluchačů nenudila, musíme vždy po výkladu určitého úseku, nejvýše po několika málo minutách, učinit odbočku a sdělit to, co by mělo být i pro druhou skupinu nové. Odbočku musíme avizovat, např.: „A nyní něco pro ty z vás, kteří se o problematiku zajímáte delší dobu…“ To zklidní skupinu první, neboť neporozumí-li, nemá nám to za zlé. Odbočku neprotahujeme a vracíme se k hlavní linii výkladu. To činíme opakovaně, opakovaně také odbočky avizujeme a vždy se důsledně vracíme zpět.

Exempláře ze třetí skupiny při přípravě obsahu nezohledňujeme, jim také není přednáška určena. Měli bychom však počítat i s tím, že přítomný odborník může do našeho vystoupení nevhodně zasahovat, že se přišel „předvést“. V takovém případě je úspěšná následující taktika: Nejdříve ho pochválíme za poznámku, kterou pronesl. Problém, se kterým přišel, označíme za zajímavý leč velmi subtilní, přesahující zaměření našeho výkladu. Sdělíme mu, že o věci s ním rádi pohovoříme separátně po skončení přednášky. Jinými slovy: nesmíme podlehnout jeho manipulaci a pustit z rukou otěže. Nesmíme dopustit, že problémy, o kterých se bude mluvit, určí on sám. Bude-li však našemu vystoupení přítomen odborník, který je i osobnostně skutečným formátem, přehlédne naše případné nedostatky a po skončení přednášky naši snahu ocení.