Postoje a hodnoty člověka ve vztahu ke zdravému životnímu stylu

Tento tematický celek bychom mohli uvést slovy "existovat znamená být si vědom sám sebe.“ Jeden z významných představitelů francouzského existencialismu J. P. Sartre vychází z formulace, že „existence u člověka a jedině u člověka – předchází podstatě“ (J. P. Sartre, In J. Pelikán, 1995, s. 11). Podstatu Sartre chápe jako stálý soubor vlastností (z obsahového pojetí osobnostního a sociálního rozvoje můžeme za soubory vlastností považovat osobnostní a sociální předpoklady jedince), zatímco existence je podle něho reálnou přítomností ve světě. Existence člověka je dána v jeho reálných činech. Znamená to, že každý jedinec má určité předpoklady pro své jednání, ale záleží na tom, k jakým cílům a způsobu života jej využije. Prostřednictvím procesu osobnostního a sociální rozvoje v kontextu výchovy ke zdraví si jedinec uvědomí a zvnitřní (osvojí) projevy jednání, které se týkají životních hodnot, životních cílů, prosociálního chování k druhým, předcházení a vyrovnávání se s náročnými životními situacemi apod.

Za ústřední tematickou oblast uvedené obsahové problematiky procesu výchovy ke zdravému životnímu stylu  lze považovat hodnotovou orientaci člověka jakožto vnitřního regulátora lidského chování, jenž jedince směruje k určitému způsobu uspokojování potřeb, ovlivňuje ho ve vytyčování určitých ideálů, v rozhodování v každodenních situacích a ve způsobu oceňování předmětů a jevů tvořících součást jeho života. Prostřednictvím pedagogického procesu si jedinec uvědomí svoji aktuální hodnotovou orientaci, porozumí jí a zároveň příznivě ovlivní (zvnitřní, osvojí) hodnoty, které vedou k plnohodnotnému životu v souladu s osobnostně-sociálními možnostmi jedince a celospolečenskými etickými normami. 

Stanovování životních cílů 

Tato oblast existence člověka úzce souvisí se seberegulačními vlastnostmi jedince (viz témata vztahující se spíše k osobnosti člověka) a zároveň s hodnotovou orientací, která ovlivňuje kvalitu – konkrétní podobu stanovování a naplňování životních cílů. O deficitu životních cílů v současné - postmoderní době se vyjadřuje Z. Bauman slovy, že „život je v tomto světě, stejně jak tomu bylo v minulosti, putováním, ale teď už je to putování bez předem daného směru“ (Z. Bauman, 2002, s. 39). Z jeho myšlenek je patrné, že z dnešního způsobu života se u mnoha jedinců vytrácí potřeba či schopnost stanovovat si jasnější životní cíle, podoba jejich života plyne podle toho, co samotné situace a události v jejich světě přinášejí. O důležitosti hledání životních cílů pro plnohodnotnou  existenci člověka poukazuje jedna z představitelek logoterapie E. Lukasová, když uvádí, že člověk si nemůže jenom užívat a jen tak žít – to je příliš málo, to člověk psychicky neunese (E. Lukasová, 1997, s. 19). Uvědomění si úsilí a zápas o naplnění smyslu – životního cíle je důležitým krokem ke zdravému a uspokojivému životu. Úkolem osobnostního a sociálního rozvoje v kontextu výchovy ke zdraví je podněcovat jedince a vytvářet mu podmínky pro jeho nalézání a naplňování optimálních životních cílů tak, aby dokázal analyzovat své možnosti, uměl se rozhodnout a věděl, co chce – dokázal svá dílčí rozhodnutí směrovat k zvolenému životnímu cíli.