Vymezení metod a komplexních strategií ve výchově ke zdraví

Jedním z podstatných a nepostradatelných didaktických atributů každého pedagogického procesu je vyučovací metoda. V nejobecnější rovině bychom mohli metodu vymezit na základě jejího původu v řeckém slově „methodos,“ což znamená cestu, postup. Na základě tohoto odvození lze metodu chápat jako cestu, postup, jež se používá k dosažení stanovených cílů. V pojetí pedagogického procesu se jedná o didaktické postupy vedoucí k naplnění výukových cílů, ať už kognitivní, postojové či senzomotorické povahy. Z pohledu role učitele (pedagoga-lektora) a žáka (studenta, frekventanta) vymezuje metodu V. Švec (2004), jako koordinovaný systém vyučovacích činností učitele a učebních aktivit žáka, který je zaměřen na dosažení učitelem stanovených a žáky akceptovaných výukových cílů. Z obdobného pohledu nabízí podrobnou definici vyučovací metody J. Valenta (2014), když uvádí: „Metoda výchovy a vyučování je určitý způsob činnosti, kterým se žáci zmocňují v průběhu edukační akce určitého učiva tak, že u nich (ideálně) nastává učení a z něj vyplývající osvojení učiva; spojitě s tím tvoří jev zvaný „metoda,“ též činnost učitele, kterým je žákova činnost, respektive žákovo učení navozováno a řízeno; tyto činnosti žáka i učitele tvoří (ideálně) společný celek, jímž je naplňován výchovný a vzdělávací cíl.“  V uvedených definicích je vystihnuta skutečnost, že vyučovací metody, jako prostředky dosahování výukových cílů, jsou klíčovými didaktickými nástroji výukové činnosti pedagoga-lektora (vybírá metody a jejich prostřednictvím zprostředkovává učivo žákům) a učební činnosti žáka (prostřednictvím učitelem nabízených metod nebo metod dle vlastního výběru si cílevědomým jednáním osvojuje učivo). Z této skutečnosti vyplývá, že pedagog – lektor při volbě vyučovacích metod musí zohlednit všechny vzdělávací možnosti a individuální potřeby žáků tak, aby zvolené vyučovací metody nebyly kontraproduktivní a nebránily osobnostnímu rozvoji účastníků vzdělávacích programů.