Náboženství

Mnoho kultur předpokládá, že svět funguje podobně jako jejich společnost. Součástí této představy je i víra v nadpřirozené spirituální aspekty světa a chování, které jsou vysvětleny v náboženství.

Podle významného amerického symbolického antropologa Clifforda Geertze je náboženství systémem symbolů, které zastupují síly transcendující lidskou zkušenost; říká jaká je podstata světa a co mají lidé dělat, aby svět fungoval, jak fungovat má. Náboženství v tomto smyslu je systém symbolů, které u lidí vyvolávají dlouhotrvající silné a přesvědčivé přesvědčení tím, že formulují koncepty obecného řádu existence; koncepty ověnčují aurou faktičnosti (skutečnosti), že se toto rozpoložení a přesvědčení stává reálné a skutečné.

V roce 1912 vydal Emil Durkheim knihu “Elementární formy náboženského života”. Podle něj lidé uspořádávají zkušenosti do protikladných kategorií posvátného (sakrálního) a profánního. Věci, v něž lidé věří, dle Durkheima původ náboženství nevysvětluje, objasnění lze najít v tom, co věřící dělají a jak k víře přistupují. Jako posvátnou (sakrální) sféru nazval - ty kategorie jevů, činností, předmětů a osob, na které lidé reagují s pocitem bázně a dokonce strachu, považují je za odlišné a vzdálené každodenní realitě. Jejich odlišnost a transcendentnost je řadí do jiného řádu než každodenní zážitky. Naproti tomu profánní sféra vyjadřuje každodenní život na tomto světě. Toto rozdělení na posvátný a světský bylo dle Durkheima také první formou klasifikace a původem dualismu, který je od té doby základní vlastností lidského myšlení.