6.1. Působivost

Požadavek působivosti platí pro jakýkoli typ projevu. Někde je požadavkem dominantním, např. u projevu, který má získat či nadchnout posluchače pro nějaké ideje nebo činy. Ale ani projev, jehož jediným smyslem je např. jen předání informací, a jsou proto u něho dominantní jiné faktory (zejména srozumitelnost), nemůže bez působivé formy splnit svůj účel.

Pro řečnický výkon jako celek platí, že může zaujmout, pokud není jen suchým věcným výkladem. Musí využít alespoň některé ze základních řečnických prostředků, které projev oživují, dávají mu přiměřené tempo, dramatičnost a spád. Patří k nim např. prokládání obecných tvrzení metaforami, aforismy, poutavými konkrétními příklady, zvlášť působivé je využívání humoru (nejedná-li se ovšem o projev nad hrobem). Důležitým faktorem zvýšení dramatičnosti řeči je i používání vět tázacích, zvolacích a přacích, také změny v tónu hlasu a tempu jsou důležité. Chybět nesmějí ani dramatické pauzy.

Samozřejmě, mnohé z řečeného patří spíše do úvah o vlastním přednesu než o jeho přípravě. Neměli bychom však spoléhat na to, že nás až při projevu něco poutavého napadne, nedělají to ani zkušení řečníci. Právě oni nejlépe vědí, jak je příprava uvedených řečnických prostředků důležitá.

Mnozí začátečníci se domnívají, že nejdůležitější pro působivé vyznění projevu je dobře přednesená jeho hlavní část, úvodu a závěru proto věnují spíše okrajovou pozornost. To je ovšem fatální omyl. Zásadně platí, že celkový dojem z projevu určuje jeho závěr. I u projevu platí rčení „Konec dobrý, všechno dobré.“ Další v pořadí důležitosti je úvod. Právě on na samotném začátku projevu posluchače přitáhne nebo odradí. Význam úvodu pro dobré vyznění celého projevu je totiž podobný významu prvního dojmu pro výsledek komunikace. Protože se při přípravě projevu nejspíše věnujeme napřed úvodu a teprve poté závěru, učiníme to také.

Působivý úvod je důležitý proto, abychom podchytili přirozenou zvědavost publika. Cílem je zachytit relativně vysokou míru pozornosti na začátku a zajímavým úvodem dát posluchačům příslib, že poslechnout si náš projev za to stojí. Žel, stále se setkáváme s úvody, které spíše odpuzují. Typickým odpuzujícím úvodem je obecný úvod. Působivý úvod může mít mnoho podob. Jednou z nich je řečnická otázka. Je-li jen trochu zajímavá a dostatečně dramaticky položená, upoutá pozornost publika a je pak na nás, abychom vzbuzenou zvědavost na odpověď pozitivně využili. Také zajímavý citát je na úvod vhodný. Překvapující svou neobvyklostí, a proto účinný, je poetický úvod. Mezi nejlepší úvody patří uvedení šokujícího faktu, od kterého dobře promyšleným „oslím můstkem“ přejdeme k tomu, o čem chceme pojednat. Jedním z nejpůsobivějších úvodů je vyprávění nějaké poutavé historky či vlastní příhody. Je-li krátká a zajímavě podaná, zajistí nám zájem publika na poměrně dlouhou dobu. „Oslí můstek“ je samozřejmou nutností.

Uvedli jsme již, že působivý závěr je nejdůležitější. Aby dobře vyzněl, musí být předem avizován. Jakmile totiž řečník pronese: „A na závěr…“, vzroste pozornost posluchačů. Nesmíme se ovšem dopustit chyby, kdy řečník avizuje závěr opakovaně a nikdo z přítomných mu pak už nevěří, že opravdu skončí. Závěr projevu má samozřejmě jinou podobu u projevů, které mají posluchače motivovat k nějakým činům, jinou u projevů převážně informativních. Závěr motivující k činům musí mít gradaci. Poslední věty jsou vlastně stupňovitě řazenými výzvami, na konci je výzva s nejvyšším motivujícím a emocionálním nábojem. U informativních projevů je vhodné v závěru uvést stručnou rekapitulaci hlavních myšlenek. U všech typů projevů lze na závěr použít podobné prostředky jako v úvodu: zajímavý citát, poetický závěr, zvlášť účinný je vtipný závěr, při kterém se publikum zasměje. Délka závěru by neměla ani u rozsáhlých projevů překročit dvě až tři minuty.