Reálná situace: Kdo měl kdy přijít?
Situace na návštěvě Puškinova institutu ruského jazyka v Moskvě. Domlouvání schůzky.
- Kdy bychom se ještě mohli sejít?
- Já jsem tady v pátek do čtyř.
- Tak já přijdu ve čtyři.
- Dobře.
Přicházím v pátek v čtyři. Co myslíte, konala se schůzka?
Schůzka se nekonala, kolegyni potkávám na odchodu u vrátnice. Říkám, že jsme se měly přece sejít ve čtyři a jsou čtyři. No ano, ale ona už musí.
Mé pocity: Co to má být? Já se sem ženu jako blbec a oni odejdou. To je tedy neúcta. Už sem nepojedu,
Teprve zpětně - bez emocí - mi došlo, že nedorozumění a neúspěšnost komunikace mohla mít trochu jiné důvody než neslušnost druhé strany. Jednak "Jsem tu do čtyř." skutečně neznamená sejdeme se ve čtyři, ale ve čtyři odcházím, jednak jsem vlastně kolegyni nedala v rozhovoru šanci říci, zda jí to tak skutečně vyhovuje, nebo ne, prostě jsem jí to naplánovala. A nemožnost odmítnout je součástí ruské kultury. Odmítnutí se pak neprojeví hned, ale až při činu, respektive při jeho nerealizaci. Takže za nespolehlivou a nedochvilnou jsem nejspíš byla považována já.
Na situaci je také dobře vidět, že ji neovlivnily pouze kulturní faktory, ale také situační faktory (oba aktéři pospíchají, je pátek odpoledne) a psychické predispozice. Blíže viz model interkulturní situace jako trojúhelníku.
Uvedete podobný příklad? Byli jste schopni se na situaci zpětně podívat jinak?