Vokální intonace  (intonare – zaznívat) je transformace notového zápisu hudebního útvaru v jeho adekvátní zvukovou podobu zpěvem, bez předchozího zaznění dané melodie. Zpěv z not, bez přípravy. V hudebně výchovném procesu má intonační výcvik – společně s cviče-ním sluchovým, hlasovým a rytmickým – nezastupitelný význam pro rozvoj hudebnosti.

2.1 Vokální intonace jako hudebně psychický proces

Z psychologického hlediska je vokálně intonační činnost složitým dynamickým stereotypem s fungujícím zpětnovazebním mechanizmem. Spouštěcími podněty VI jsou notové znaky a jejich smyslový odraz ve zrakovém analyzátoru. Za účasti hudební představivosti, paměti a hudebního myšlení, rytmického, tonálního a harmonického cítění, si intonující jedinec vybavuje tónově výškové představy jednotlivých notových znaků a prostřednictvím svého vokálního aparátu je pěvecky realizuje. Zároveň svým „vnitřním slyšením“ kontroluje kvalitu intonovaného tónu a na základě vypěstovaných sluchově fonačních spojů pohotově koriguje zpívané tóny. Opačný proces – od znějící melodie k jejímu grafickému znázornění – nazýváme sluchová analýza.

Sluchová a intonační výchova je proces systematický a progresivní: v osvojování nových prvků lze pokračovat až po zvládnutí předešlých. Většina hudebně výchovných systémů proto zařazuje sluchově intonační výcvik do každé vyučovací jednotky Hv a vytváří pro něj promyšlené metodické řady učiva.

Počátky intonační výchovy se uskutečňují za účasti myšlenkových operací analýzy, syntézy a srovnávání. Od konkrétních hudebních operací se pak postupně přechází k zobecňování a abstrakci. Úspěšnost myšlenkových operací závisí na stupni zvládnutí intonačních pojmů; tyto pojmy se vytvářejí na základě konkrétní hudební zkušenosti žáka se zpěvem známých písní, nápěvků nebo melodických modelů, obsahujících potřebné tonálně výškové vztahy. Schopnost hudebního myšlení, která se při VI rozvíjí, se dobře uplatní i v jiných, nehudebních oblastech života jedince.

Ve srovnání s účinností VI jako metody osvojování písní ve škole je vliv procesu vokální imitace na rozvoj hudebnosti podstatně jiný. Spouštěcím podnětem vokální imitace je sluchový podnět, který žák imituje na základě paměti. Nejdůležitější složky hudebnosti nejsou aktivovány (hudebně sluchové představy, myšlenkové procesy, fantazie, atd.). Tím, že žák imituje píseň již jako hotový útvar, nerozvíjí se ani jeho rytmická a melodická tvořivost. Výzkumy (Lýsek, Daniel, Sedlák, aj.) prokázaly, že nečistý vokální projev prakticky nelze napravit pouhou vokální imitací, zatímco vokálně intonačními postupy lze u většiny žáků poměrně rychle dojít zlepšení.

Poznámka: kvalitní pěvecký projev je ovšem výslednicí nejen vokálně intonačního, ale zároveň též hlasového a rytmického výcviku, nepřímo i dalších složek hudebně výchovného působení.  

2.2 Intonační metody

Všechny intonační metody jsou relativní v tom smyslu, že vycházejí z temperovaného ladění.

Intonační metody dělíme na

  1. intervalové
  2. tonální

            a/ solmizační (zakladatel – Quido z Arezza v 11. stol., nejvýznamnější – metoda Tonic-sol-fa, metoda Maxe Battkeho, metoda                            opěrného trojzvuku Bohumila Čeňka)

            b/ bez solmizačních slabik

-       tonální metoda písňová Ladislava Daniela

-       nápěvková metoda Františka Lýska

-       postup podle současných učebnic Hv pro ZŠ

Intervalová metoda

spočívá v dovednosti intonovat od kteréhokoli tónu vzestupně i sestupně kterýkoli interval. Melodie se intonuje jako řetěz intervalů, bez jednotné tonální příslušnosti – obtížný postup; užívají se pomůcky – opěrné představy se mohou vybavovat podle začátečních intervalů vhodných písní. Při vlastním intonačním procesu dochází k modulacím do různých tónin – metoda není vhodná pro nácvik písní ve všeobecně vzdělávací škole, nýbrž spíše k intonování atonální hudby, chromatiky, aj. Metoda se používá v odborném hudebním vzdělávání.

 

Tonální metody

opírají se o tonální cítění intonujícího, současně je i rozvíjejí a upevňují. Důležitou úlohu hraje schopnost intonujícího jedince sluchem rozlišovat tonální vztahy a funkce jednotlivých tónů melodie, jejich pohybové tendence, stupeň jejich stálosti a nestálosti. V intonaci tonální metodou chápeme vždy tón melodie v jeho vztahu k tónice, k tónickému kvintakordu.

Oporou o tonální vztahy se vytvářejí a vybavují výškové představy intonovaných tónů. Orientační oporou – „kostrou“ tóniny je při tom tónický kvintakord a diatonické postupy.

 

Metoda tonální se někdy kombinuje s metodou intervalovou, např. vyskytují-li se v tonální melodii vedlejší stupně po sobě, bývá výhodné, pomůžeme-li si intervalovou představou. A naopak i v atonální hudbě se uplatní tonálně sjednocené úseky. Intervalové vztahy se uplatní při sluchové analýze.

 

a/ tonální metody se solmizačními slabikami

Původní myšlenku Quida z Arrezza rozpracovali mnozí jeho následovníci.

V 19. stol. se v Anglii rozšířila metoda Tonic – sol – fa, jejíž autorkou byla Sarah Ann Glover. Hlavním znakem této metody bylo užití solmizačních slabik (doh, ray, me, fah, sol, lah, te) jako absolutního značení tónů (ve zkráceném tvaru – d, r, m, f, s, l, t – též místo notového písma). Charakteristické bylo též užívání fonogestiky – znaky rukou pro jednotlivé stupně  (prostuduj: Sedlák, F. Didaktika II, kap. 13.3.2).

Ve 20. století výrazně ovlivnil vývoj intonační metodiky v evropských zemích německý pedagog Max Battke (1863 – 1916). Základem jeho koncepce je především důraz na rozvoj hudebního sluchu – sluchově analytických schopností. Východiskem je mu durová diatonická řada, vedlejší stupně odvozuje ze vztahu k 1. nebo 5. stupni. Mollové tóniny chápe jako paralelní k durovým. V jeho učebnicích je výklad hudební nauky stále spojován s aktivizací sluchového názoru, s cvičením paměti sluchové i vizuální (učitel ukáže žákům na okamžik tabulku se zápisem hudebního úryvku a žák má zpaměti popsat jeho rytmus, melodii, příp. harmonii). Intonuje se podle ukazování pohyblivou notou na notové osnově.

Na Battkovu metodu navázal a reformoval ji Bohumil Čeněk, autor metody opěrného trojzvuku. Čeňkovým cílem bylo usnadnit intonaci i žákům v běžných školách a umožnit jim tak zapojovat se do sborového zpěvu. Východiskem intonace je mu tónický kvintakord spolu s diatonickou řadou. Tónický trojzvuk je jako celek snadno zapamatovatelný a intonačně méně choulostivý než stupnicová řada. Spolehlivá sluchová orientace na opěrné tóny kvintakordu umožňuje pak vytváření a upevňování představ vedlejších stupňů.

Čeněk klade důraz na harmonické cítění – jednotlivé tóny chápe v jejich příslušnosti k základním harmonickým funkcím (T, D, S). Mollové tóniny jsou při intonaci pojímány jako stejnojmenné k tónině durové – tento postup je názornější a přispívá k emocionálnímu prožívání (kontrast) tónorodů.

Upravené solmizační slabiky – do, re, mi, fa, so, la, ty; pro chromaticky zvýšené tóny -i, pro snížené –u. Technická novinka – Čeňkova intonační tabulka: červená = do, žlutá = mi, modrá = so, hnědá = snížené tóny (3, 6, 7). Barvy podporují snazší orientaci v jiných tóninách.

Metoda opěrného trojzvuku je logická, upevňuje tonální a harmonické cítění.

 

b/ tonální metody bez solmizačních slabik

V těchto metodách se využívá známých lidových písní, jejichž počáteční tón nebo celý úryvek slouží jako intonační opora k vybavování příslušných intonačních pojmů.

Nápěvková metoda Františka Lýska

Intonuje se za pomoci nápěvků, dvanácti vybraných úryvků lidových písní, které se stávají intonačními modely. Jejich tónový rozsah se postupně rozšiřuje od tří tónů (1. – 3. st. durové diatoniky) až po oktávovou řadu dur a moll. Intonačně nový tón se v nápěvku vždy objevuje jako nejvyšší a nejsnáze vybavitelný. Píseň s nápěvkem se nacvičí imitací, pak se vyčlení nápěvek. Procvičuje se zpěvem na text nebo jmény not, na vokál. Užití fonogestiky – prstová osnova.

Každý nápěvek se vyvěsí ve třídě jako diagram, vysvětlí se zároveň s pojmy z hudební nauky. Každá nota nápěvku je na samostatné tabulce – možno přehazovat, kombinovat, tvořit nové útvary (tvořivá intonace). V intonačních cvičeních a hrách žáci intonují a analyzují jednotlivé tóny nápěvku tak dlouho, až dojde k abstrakci – aktivní uvědomělá intonace, která umožní aplikaci i na jiné melodie.

Tónové vztahy se vypracovávají nejprve v tónině C dur (1. – 5. roč.), pak c moll a později v dalších tóninách.

Pozitiva metody: jedná se o metodu s promyšleným progresivním postupem. Vychází z konkrétního písňového materiálu a vytváří zásobu představ tónových vztahů. Zapojuje i taktilní názor. Vyžaduje systematickou tvořivou činnost učitele i žáků.

Nedostatky metody: problematický postup při seznamování s notovou osnovou – ztěžuje čtení not, dlouhé setrvávání v C dur, přechod do jiných tónin je nevyřešen.

Příklady durových nápěvků:  

není nutné umět, naleznete je případně v Lýskových publikacích k metodice Hv, v Sedlákově Didaktice, aj.


Naposledy změněno: středa, 12. října 2022, 13.58