Prunner (2003) považuje rozhovor za nejobtížnější diagnostický postup, který slouží k získání informací, jež nelze získat z pozorování (názory, postoje, přání, obavy, vnitřní svět) a k navázání kontaktu s dítětem.

 

Druhy rozhovorů

 

V pedagogické praxi se hlediska záměru uplatňují následující typy rozhovorů: informativní, motivační, hodnotící, kritický, selektivní (Hrabal, 2002).


 Informativní rozhovor

- čistá diagnostika

 

Motivační rozhovor

- zjistit stav motivace

- zjistit, o který typ MR půjde (tvůrčí, konkurenční)

- přesvědčit druhou stranu (T - postup, K - postoj)

 

Hodnotící rozhovor

-  získání komplexního pohledu na výkon žáka za minulé období

-  umožnit sladění pohledu na výkonnost a problémové oblasti mezi učitelem a žákem


Kritický rozhovor

-  zjistit stav náhledu žáka

-  poskytnout mu informace o nedostatcích

-  poskytnout mu informace o rizikách s nimi spojených

-  zajistit další spolupráci

 

Selektivní rozhovor

- vybrat nejvhodnějšího žáka

- poskytnout mu informace o změnách, činnosti apod.

- zjistit jeho očekávání

Naposledy změněno: čtvrtek, 10. června 2021, 12.19