Sebereflexe, autodiagnostika v práci učitele

Pod pojmem sebereflexe budoucího učitele (pod zorným úhlem diagnostiky) rozumíme schopnost řízené, hodnotící reflexe v procesu komunikace, výuky a hodnocení žáků, která probíhá na základě záznamů o vlastní pedagogické činnosti s cílem zvýšit vlastní profesní kompetence.

Účinná sebereflexe jako cesta k efektivní edukaci Sebereflexe učitele je důležitým předpokladem k autoregulaci, impulzem k práci na sobě. V. Smékal (1989) chápe sebereflexi jako „uvědomování si obsahů svého vědomí a charakteristik osobnosti i výsledků jednání na pozadí, resp. v konfrontaci s morálními normami nebo aspoň obrazy ideálního já. Ideální já vyjadřuje představu jedince, jaký by chtěl být, jaký by měl být“. Sebereflexe je vnitřní dialog, který vedeme se sebou. Význam účinné reflexe a sebereflexe je v učitelském povolání mimořádný. v práci učitele se projevuje následovně: - Učitel je schopen kriticky prozkoumávat vlastní činnost, analyzovat ji, interpretovat, hodnotit (ve vztahu k zamýšleným cílům), přemýšlet nad jejími důsledky a praktické zkušenosti teoreticky reflektovat (dát je do kontextu teorie, vysvětlit, argumentovat). - Učitel je schopen přemýšlet, analyzovat, co se skrývá za jeho činností (jaké názory, postoje, hodnoty, přesvědčení, předsudky, vlastní zkušenosti a zážitky). Toto objasňování nezjevných, zamlčených předpokladů rozhodování a jednání učitele (nutnost slovně formulovat, přesně pojmenovat ne zcela jasné, někdy jen pociťované či tušené) je klíčem k hlubšímu porozumění vlastní činnosti, chápání souvislostí, příčin, následků apod. (Zdroj: Spilková, 2008, Andrysová, 2015)

 

Autodiagnostika učitele

Porozumění sobě sama chápeme jako základní předpoklad práce nejen pedagoga, ale každého, kdo si zvolil tzv. vztahové povolání. Pod označením vztahové povolání máme na mysli profesní jednání a přístupy, které jsou bezprostředně zaměřeny na člověka, kromě povolání učitele sem můžeme zařadit např. povolání lékaře, psychologa, právníka ad. (Zdroj: Dorotíková, 2003).

Úspěšná pedagogická činnost se odvíjí nejen od dovedností učitele, neméně důležité je i to, jak učitel rozumí sám sobě. Vycházíme z předpokladu, že chci-li jako pedagog porozumět žákovi, musím nejprve dobře poznat sám sebe. Cesta k fenoménu, který můžeme označit jako dobrý učitel, vede přes sebepoznání, tedy přes autodiagnostiku vlastní pedagogické činnosti.

Jedním z autorů, kteří se výzkumně zabývali hledáním odpovědi na otázku: „Jaký jsem učitel?“ jsou Hrabal, Pavelková (2010). Zmínění autoři vedou učitele k autodiagnostice v těchto oblastech:

Zjišťování úspěšnosti vlastního pedagogického působení za využití didaktických testů, dotazníků postojů žáků k předmětům, autodiagnostickým rozborem klasifikace a hodnocení, analýzou klasifikace.

Zjišťování zvláštností vlastního pojetí úspěšného žáka (jako zdroj sebepoznání může učitelům sloužit analýza učitelem vyvolávané motivace žáka, analýza průběhu vyučovací hodiny), – učitelův obraz o žákovi jako ukazatel pedagogické vnímavosti. (Zdroj: Andrysová, 2015)