Kubismus v Evropě - vymezení, pojmy, hlavní osobnosti
Postimpresionisté a neoimpresionisté začali se systematickým zkoumáním barvy a strukturou prostoru, čímž dali významné podněty pro přísnou formální analýzu malířství, která měla dalekosáhlý dopad na vývoj předválečných avantgard. Kubismus, na rozdíl např. fauvismu, který se věnoval barevné senzualitě, hledal nové konstruktivní prostředky pro racionální výstavbu obrazu, která by vyvážila dosavadní výrazovou živelnost a emocionální prvky malby. Jedná se o revoluci tvaru, resp. formy. Kubisté hledali metody pro systematickou strukturální skladbu obrazu a s konečnou platností se zřekli nápodoby reality ve smyslu akademického a naturalistického malířství. Velký vliv na zrod kubismu měl Paul Cézanne, který prohlásil, že objemovost věcí je budována ze základních prvků stereometrických těles, tj. koule, válce a kužele. Byl to Paul Cézanne, který se odklonil od po více jak půl tisíciletí pěstované perspektivě založené na euklidovské geometrii a tím položil cestu k novému malířství, které nebylo založeno na iluzi perspektivního pohledu. Velkým podnětem nového hledání byla v tomto ohledu posmrtná Cézannova retrospektiva na podzimním salonu roku 1907. V tomto roce také vzniká přelomový obraz v dějinách malířství, Avignonské slečny od Pabla Picassa, který zapůsobil na George Braqua, jenž se spolu s Picassem vydal na dráhu společného experimentu.
Pablo Picasso a Georges Braque však nebyli jediní, kdo se touto cestou vydali. Záhy se k nim připojil španělský malíř Juan Gris, který měl ateliér na Montmartu ve stejném domě jako Picasso. V roce 1911 vystavovali na Podzimním salonu další malíři, kteří se ke kubismu připojili kolem roku 1910 – Albert Gleizes, Jean Metzinger, Henri Le Fauconnier, Fernand Léger, Robert Delunay. Velmi důležitá byla i výstava skupiny Section d´Or, která proběhla v říjnu roku 1912. Vystavovali zde Juan Gris, Fernand Léger, Albert Geizes, Jean Metzinger, Robert Delunay, Louis Marcouissis, Jaques Villon, Marcel Duchamp a Raymond Duchamp-Villon. Tito malíři pak připravili putovní výstavu, která v letech 1911-1913 prošla mnoha evropskými městy včetně Prahy a díky tomu se Evropa seznámila s kubismem. Velký ohlas zaznamenala i teoretická díla – kniha vydaná roku 1912 Du cubisme od Alberta Gleiza a Jeana Metzingera a také stať Guillaume Apollinaira Les peintres cubistes, uveřejněná roku 1913.
Název „kubismus“ dala avantgardnímu hnutí opět umělecká kritika. Louis Vauxcelles (autor posměšného názvu fauvistů) prohlásil o Braquových krajinomalbách, které namaloval v létě roku 1908, že mu připomínají „kubické bizarnosti.“ Jednalo se o reakci na výstavu v pařížské Kahnweilerově galerii, kde kubisté, zejména Braque a Picasso, v důsledku neustálých útoků kritiky, převážně vystavovali.
Prostor a předměty jsou rozloženy do částí, mnohdy krystalického charakteru, nejsou podřízeny zákonům perspektivy, působí na sebe v ploše v různých proporčních poměrech. Nešlo tedy o to evokovat skutečnost, ale vytvoření znaku předmětu a charakteristiku jeho hmotné podstaty. Říci jednoznačnou definici není úplně možné, neboť kubisté procházeli různými obdobími, každý umělec dospěl jiného výrazu, stejně tak kubismus měl mnoho podob v různých zemích. Kubismus se v nejužším slova smyslu jako způsob nového výtvarného projevu projevil v letech 1910-1914 důsledně jen u několika málo tvůrců, jakými byli Pablo Picasso, Georges Braque a Juan Gris. Ostatní umělci začali s kubismem buď později, nebo aplikovali kubistické prvky ve svém díle jen přechodně. Vždy musíme brát v potaz také celou řadu přechodových jevů mezi kubismem a orfismem či abstrakcí, kubismem a futurismem nebo i kubismem a expresionismem.
Kubismus dělíme dle vývoje umělecké dráhy Picassa, Braqua do tří etap:
Cézannovské období (1907-1909) – skutečnost je redukována do základních geometrických tvarů, prostor i objem je budován modulací barvy, nikoli tvaru – malba má stále iluzionistický charakter prostorového řešení
Pablo Picasso – Avignonské slečny, Georges Braques – Velký akt
Analytický (hermetický) kubismus (1910-1912) – objekt je rozložen na jednotlivé komponenty, které jsou poskládané dohromady v nový celek; jednotlivé části objektu jsou zobrazeny z mnoha úhlů, připomínají často fasety krystalů. Příznačná je redukce barevné palety na zemitou hněď, lahvovou zelenou či teplou šedou, které neruší celkovou kompozici a neupoutávají pozornost. Na konci tohoto období (1912) vznikají první koláže, tzv. papier collés (Picasso, Braques) – je prolomeno další tabu, když závěsný obraz není tvořen jen malířskými prostředky, ale i útržky reálných věcí do něj vlepovaných.
Georges
Braque – Portugalec (Imigrant) (1911), Pablo Picasso - Harmonikář (1911)
Syntetický kubismus (1913-1914) – fragmentarizaci objektu nahrazuje jejich syntetizace z prvků a tvarů existujících nezávisle na zobrazeném předmětu; jedná se o kompoziční hru s abstraktními formami, ve které předměty nabývají opět celkové podoby, obrazový prostor se uvolňuje, do obrazu se opět vrací barva, která opět má místo ve skladbě kompozice. Za iniciátora této fáze kubismu považujeme Juana Grise.
Georges Braques – Hudba (1914), Pablo Picasso – Zátiší s mísou na ovoce (1914-15)
Kubismus je nesporně jedním z klíčových hnutí 20. století. Od roku 1910 se od něj začínají odštěpovat další tendence, jakými byli italský futurismus, francouzský orfismus, anglický vorticismus, americký precisionismus (kuborealismus) či tzv. kubofuturismus.
→ orfismus – je samostatný směr, který se odštěpil od kubismu v roce 1913 v Berlíně v souvislosti s výstavou Roberta Delunaye. Pojem vyjadřuje poetiku barev, s níž je tvorba v orfistickém duchu svázána. Název orfismus je odvozen od legendárního antického básníka Orfea. Je to důsledek uvažování o orchestraci barev a „hudební“ póze malířství. Významným představitelem této malířské poetiky byl František Kupka, dynamicko abstraktní rytmikou barvy rozvíjeli také členové skupiny Der blaue Reiter, kteří barvě dávali duchovní rozměr (Alexej von Jawlensky, Franz Marc)
→ kubofuturismus
Na rozdíl od jiných uměleckých avantgard se kubismus projevil nejen v malířství a sochařství (Pablo Picasso, Jaques Lipschitz, Henri Laurens, Alexandr Archipenko, Bedřich Stefan, Vincen Makovský), nýbrž i v architektuře (Raymond Duchamp-Villon, Josef Chochol, Pavel Janák, Josef Gočár, Vlastislav Hofman), v užitém umění (např. nábytkářství, keramice), scénografii, poezii a dokonce i částečně v hudbě a literatuře.
Hlavní osobnosti:
Další osobnosti: