Kubismus v Čechách
Český kubismus se rozvíjel zcela unikátním způsobem v malířství, sochařství, architektuře i užitém umění hlavně v letech 1910 až 1914. Právě česká kubistická architektura je světovým unikátem – nikde jinde na světě se kubismus v architektuře v takové míře neprojevil.
Velkému vzedmutí kubistického umění v Čechách dlouhodobě nahrávala kulturní orientace Prahy a také filozofické myšlení dané doby, které se obracelo k aktuálním otázkám vidění světa – nekonečně se proměňující skutečnosti, či kritice vjemů odvozených ze smyslových počitků – tj. relativizace základních „jistot“ poznání. S tím souvisí i obdiv k dílu Paula Cézanna či francouzských fauvistů (skupina Osma). Výrazný posun ve vnímání a interpretaci umění přinesla i vídeňská škola dějin umění, u nás reprezentovaná zejména teoretickým dílem Vincence Kramáře (stať Kubismus z r. 1921). Vincenc kramář podporoval umělce sdružené ve skupině Osma, SVU a SVU Mánes. Kontinuálně svými nákupy podporoval např. Emila Filu či Bohumila Kubištu, v jeho sbírce bychom našli zastoupena sochařská díla Otty Gutfreunda či obrazy Josefa Čapka. Díky svým pařížským konexím (zejména známost se sběratelem a galeristou Danielem Henrym Kahnweilerem) také shromáždil obdivuhodnou sbírku kubistického malířství, včetně Picassových děl (dnes součástí Národní galerie) a organizoval výstavy Picassových děl v Praze. Praha tak byla detailně obeznámena s tím, co se aktuálně děje v Paříži.
Významným počinem bylo roku 1911 vystoupení některých avantgardních umělců po názorových neshodách o orientaci moderního umění z SVU Mánes (Vincenc Beneš, Josef Čapek, Emil Filla, Antonín Procházka, Václav Špála, Otto Gutfreund, Vlastislav Hofman, Josef Chochol, Pavel Janák, aj). Jádro tvořili umělci přiklánějící se k avantgardním proudům (svorníkem byl zejména E. Filla, zakladatel skupiny Osma), kteří založili nově Skupinu výtvarných umělců, nyní již orientovanou na kubismus. Vydávali i vlastní časopis (Umělecký měsíčník), jehož redaktorem byl Josef Čapek, posléze Josef Gočár. První společná výstava Skupiny se konala v roce 1912, celkem do vypuknutí první světové války uspořádali šest samostatných výstav – v Čechách i zahraničí, na kterých byla vystavována i díla francouzských kubistů a německých expresionistů.
Český kubismus se prosadil jako hnutí i na mezinárodní scéně díky účasti českých umělců na zahraničních výstavách. Na rozdíl od jiných zemí se u nás vyvinulo hnutí, které zasahovalo do všech oblastí výtvarné kultury – malířství, sochařství, grafika, architektura, užité umění a design, nábytková tvorba.
→ Významná byla spolupráce kubistů se sdružením Artěl, které bylo roku 1908 založeno po vzoru Wiener Werkstätte. Artěl sice neměl vlastní dílny, ale návrhy umělců zadával různým továrnám či dílnám nebo přijímal práce výtvarníků do komisního prodeje. S příchodem kubistů značně stoupla výtvarná úroveň zásluhou návrhové a teoretické činnosti architektů Pavla Janáka a Vlastislava Hofmana. V letech 1911-1914 vznikla řada keramických nápojových souprav, váz a dóz či realizací kubistického skla (Josef Rosipal, Rudolf Stockar).
→ V roce 1912 byly založeny Pražské umělecké dílny, které založili Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a O. Grégr. Hlavní náplní měla být výroba kubistického nábytku, jehož realizace tradičním truhlářským způsobem byla velmi obtížná (různě skládané dýhy, sochařské pojetí a dynamické tvary). Krom výroby nábytku se věnovaly také výrobě předmětů z kovu (převážně z mosazi) – nábytkového kování, lustrů, stolních lamp či věšáků.
Ryze českým specifikem je kubistická architektura. Za revoltou ve jménu nového stylu stojí architekti Pavel Janák, Josef Gočár, Josef Chochol a Vlastislav Hofman. Hlavním teoretikem skupiny byl Pavel Janák, který již v roce 1910 vystoupil s veřejnou kritikou soudobé architektury. Novým úkolem architekta mělo být vnesení nových dynamických prvků do architektury, a to zejména šikmé plochy, která by narušila vžitý řád horizontál a vertikál. Dalším nezbytným úkolem měla být obnova průčelí stávajících budov (např. přestavba domu Dr. Fáry v Pelhřimově dle Pavla Janáka). Nejvíce realizací v předválečném období se naskytlo Pavlu Janákovi, který o kubismu publikoval také významné stati – Hranol a pyramida či O nábytku a jiném. Za zcela signifikantní stavby českého kubismu je nutno považovat dům U Černé Matky Boží od Josefa Gočára (1912), novostavbu Kovařovicovy vily na nábřeží pod Vyšehradem podle plánů Josefa Chochola či Hodkův nájemní dům v Neklanově ulici. Ačkoli architektura působí na první pohled velmi novátorsky, kubisticky bývá ztvárněna jen fasáda - vnitřní dispozice zůstává dle tradičních dobových schémat. Pouze dům U Černé Matky Boží tvoří v tomto ohledu světlou výjimku.
Do slibného vývoje kubismu zasáhla první světová válka. Skupina výtvarných umělců se rozpadla a její členové rozvíjeli poetiku kubismu ve svých individuálních intencích, což vedlo k odlišnosti osobních projevů a diferenciaci názorů. I když válka změnila priority kultury, právě východiska kubismu se výrazně podílela na formování českého moderního umění v dalších desetiletích.
Po založení Československa v roce 1918 se z forem kubismu vyvinul nový styl – tzv. rondokubismus (obloučkový kubismus), či styl Legiobanky nebo tzv. národní styl, který byl jakousi kombinací klasického kubismu a „tradičních“ českých motivů. Styl se projevil v architektonické tvorbě a užitém umění pouze v první polovině 20. let, kdy posléze pod silnou kritikou zastánců funkcionalistické architektury byl opuštěn. Signifikantními stavbami je pražská Legiobanka od Josefa Gočára (1921-1923), palác Adria od Pavla Janáka (1923-1924) a obřadní síň s krematoriem v Pardubicích od Pavla Janáka a Františka Kysely (1921-1923).
Hlavní osobnosti:
Emil Filla (1882-1953) - Písař (1911), Jitro (1911), Čtenář (1913)
Bohumil Kubišta (1884-1918) - Zátiší s lebkou, Sv. Šebestián
Otto Gutfreund (18889-1927) -Úzkost (1911), Žena s pohárem (1913-1914), Objímající se (1913-1914)
Další osobnosti: