Cesty k moderní architektuře
V 19. století vládne v architektuře historismus, který svou inspiraci čerpal z historických stavebních slohů (viz DUM2). Tento přístup, tzv. tradicionalismus, čerpající z klasické architektury i nadále trval, setkáme se s ním běžně do konce první čtvrtiny 20. století. Secese přišla s novým svébytným projevem, který se stal inspiračním zdrojem i pro architekty, ovšem čisté secesní stavby jsou spíše soliterními objekty ve větších městech či významných aglomeracích a k většímu rozšíření pro masovou výstavbu nikdy nedošlo. I případné výstřelky kubistické architektury lze vnímat jako experimenty. Klasická architektura, její dispoziční možnosti i výrazové prostředky se začaly dostávat stále více do konfliktu s nároky kladenými na funkčnost objektů. K tomu musíme přičíst i vývoj stavebních materiálů a konstrukcí, který sváděl k novému experimentování.
Železobetonové skeletové konstrukce umožňující uvolnění vnitřní dispozice byly běžně používány ve Spojených státech amerických již v poslední čtvrtině 19. století pro výstavbu výškových budov (tzv. chicagská škola - D. H. Burnham, L. H. Sullivan, D. Adler aj.). Vnější vzhled budov byl stále ve tradiční rovině. Nová estetika byla vnesena do architektury až na počátku 20. století.
V Evropě byly významným podnětem pro zrod nové estetiky některé budovy ve stylu geometrizující secese. Významnou je stavba Postsparkasse (1904-1906) ve Vídni od Otto Wagnera, která díky minimálnímu dekoru stojí již na prahu nové estetiky. Sám Otto Wagner dospěl k tomuto pojetí během své dlouhé praxe a v roce 1906 formuloval některé klíčové myšlenky, které jsou významné pro formování moderní architektury (pro formování budovy je klíčový účel, konstrukce, materiál; jednoduché tvary, pečlivá vyváženost prvků a poměrů). Tyto myšlenky plně souzní s dobovým myšlením jiných architektů – již v roce 1896 formuloval Louis Sullivan známé motto „form follows function“. Architekti stále poukazovali na rozpor mezi soudobou konstrukcí budovy a pokulhávajícím architektonickým ztvárněním. Adolf Loos se vydal ve své studii Ornament a zločin z roku 1908 cestou purismu a zcela odmítnul secesní dekorativismus (podobné vyjádření, že dekor je vhodný pro primitivy a sedláky použil i Le Corbusier). Dalším významným podnětem byla industriální architektura tvořená bez přebytečného dekoru – bylo na ni shlíženo jako na ryze užitkovou architekturu s čistotou tvarů (významnou osobností industriálního designu byl architekt Peter Behrens). Cesta k moderní architektuře byla otevřena.
V Evropě se nový moderní sloh založený na racionalistickém přístupu prosadil obecně ve 20. letech 20. století a jeho tradice pokračuje i v dnešních dnech. Pojem funkcionalismus, který se prosadil ve stylové rovině, označuje moderní architekturu 20. a 30. let. Funkce a praktičnost stavby byla povýšena nad estetiku budovy. Stavba měla být totéž co dobrý stroj – sloužit svému účelu, být praktická, ekonomická, hygienická; konstrukce nesmí předurčovat žádný estetický smysl. Protože konstrukce staveb byla často přiznána, lze se setkat i s pojmem konstruktivistická architektura. V anglosaských zemích je obdobným termínem pro funkcionalismus International Modern Style.
Významným podnětem bylo dílo Le Corbusiera.
Le Corbusier také stanovil proslulých „Pět bodů moderní architektury“, které jsou odrazem pokroku technologií tehdejšího stavitelství:
- Sloupy: patro domu vynést na sloupech, čímž se uvolní přízemí pro zeleň a volný pohyb.
- Ploché střechy se zahradami nahrazují zeleň, kterou dům místu odebral.
- Volný půdorys – skeletová konstrukce domu umožňuje uvolnění dispozice a členění prostoru nenosnými příčkami.
- Pásová okna odpovídají rozhledu člověka.
- Volné průčelí - konzolovitě vyvedené stropy uvolňují průčelí pro řešení oken bez přímé návaznosti na vnitřní dělení.
Le Corbusiér stál také u zrodu kongresu Congrès International d'Architecture Moderne (CIAM), kde byla vedena diskuse nad moderní architekturou a stanoveny některé významné principy architektonické a urbanistické tvorby, které byly shrnuty v manifestu známem jako Athénská charta (1933).
Kromě funkcionalismu existovaly i jiné tendence v architektuře, které se ve větším měřítku začaly rozvíjet po druhé světové válce – jedná se o tzv. organickou architekturu, která nacházela svou inspiraci v přírodních tvarech a strukturách a na rozdíl od přísné geometrické formy funkcionalistických staveb byla založena na vztahu k místu, resp. na integraci do místa. Hlavními představiteli tohoto směru byli Frank Lloyd Wright, Alvar Aalto a Antoni Gaudí.