Vymezení, pojmy, hlavní osobnosti
Umělecký směr zvaný pop art (zkratka z popular art) se zrodil ve Spojených státech a Velké Británii na konci 50. let 20. století. V čisté formě se projevil především v těchto dvou zemích. V kontinentální kapitalistické Evropě v té době vládnul nový realismus.
Slovo „pop“ použil poprvé v označení své koláže Eduardo Paolozzi, pro označení směru jej použil v roce 1958 kritik Lawrence Alloway, ředitel Institute of contemporary art v Londýně. Sami umělci se však označovali jako noví realisté (USA), noví vulgaristé či neodadaisté. Výrazem pop art se označuje úsek soudobého realismu, který své náměty čerpá z konzumní společnosti, průmyslově vyráběného zboží. Svou inspiraci nachází ve zdánlivě bezvýznamných předmětech a jevech denního života velkoměsta – z reklam, komerce, kýče či nevkusu, které umělci povýšili na umělecké dílo. Důraz v tvorbě je kladen na objektivní postupy bez osobní účasti (velká role grafiky, fotografie) – umělci používají kombinace technik, které do té doby nebyly příliš obvyklé pro tvorbu uměleckých děl – serigrafie, filmtisk, fotomontáž, koláž, asambláž. S používáním grafiky souvisí i serialita děl, opakování, používání písma, nepřirozené barevnosti (inspirace reklamou). Není to záležitost pouze grafiky a sochařství, ale i instalace. Americký pop art je uměním oslavujícím kulturu „made in USA“ a netají se obdivem k ní, evropský pop art je sociálně kritický a více ironizující.
V českém prostředí se pop art neměl o co opřít, neboť socialistická společnost nebyl zahlcena přeplněnými regály v obrovitých obchodech s pompézními reklamami. Přesto se i zde objevily jisté inspirace v rovině stylizace věcných námětů, principů práce s fotografickou předlohou (nadměrné zěvtšení předmětu či násobení námětu).
Hlavní osobnosti: