POSPOLITOST

 

Na přelomu 19. a 20. stol se v sociologii, antropologii, historiografii a politické filosofii objevila řada koncepcí, které ostře rozlišují dvě kvalitativně různé podoby společenského uspořádání – společnost tradiční (primitivní, preliterární) na jedné straně a společnost moderní (komplexní, industriální) na straně druhé. Tradiční společnosti byly spojovány s příbuzenstvím coby základním principem organizace sociálních vztahů, s těsnými osobními vazbami a vzájemné solidaritě lidí, s tradicí a náboženstvím jako zdroji morálky, a se sepětím s přírodou. Moderní společnosti naopak byly vykreslovány jako založené na teritorialitě (čili státu) coby základním rámci sociální organizace, na individualismu a odosobněných vztazích, průmyslové výrobě, tržní ekonomice, zisku jako zdroji motivace a na úzce specializované dělbě práce. Takto formulované dichotomie vycházely na jedné straně z tehdejších sociologických analýz moderních společností, ale na straně druhé z velmi kusých cestovatelských a misionářských zmínek o společnostech tradičních, resp. z idealizovaného romantického obrazu exotických populací. Pozdější kritici těchto dichotomií namítali, že představa tradičních pospolitostí je pouze zrcadlově převráceným obrazem moderních společností a nikoli empirickým faktem, a to v podobném duchu, jako je obraz „ušlechtilého divocha“ idealizovanou antitezí moderního člověka. Dalším úskalím rozlišování na tradiční a moderní společnosti je představa, že v tradičních společnostech zahlížíme jakýsi „ztracený ráj“, dávnou minulost společností moderních, včetně souvisejícího přesvědčení, že tradiční společnosti představují rané stadium evolučního vývoje směrem ke společnostem moderním. Obraz tradičních pospolitostí tak v sobě nese jednak frustraci z prudkých společenských změn probíhajících v 18. a 19. století obrácenou v romantickou oblibu exotických „druhých“ a jednak pocit nadřazenosti ústící do představy, že moderní člověk je ve vztahu k těmto exotickým „druhým“ povinen určitou „civilizační misí“ (podobně jako je povinen výchovou dětí). Třebaže byla dichotomie tradiční vs. moderní společnost ve společenských vědách podrobena zdrcující kritice již v první polovině 20. století, přetrvává idea tradiční společnosti, pospolitosti či komunity do dneška jako široce sdílené východisko vztahu k „těm druhým“.    

 

V prostředí vznikající moderní společnosti v Čechách 19. století, kterým scházela zkušenost s koloniální expanzí, a kde zážitek kontaktu s dálnou exotikou suplovaly zprávy několika dobrodruhů, vystupuje v poloze kompenzačního ideálu tradiční společnosti český (a obecně slovanský) venkov. Rurální idyla sloužila tehdejšímu městskému obyvatelstvu jako svého druhu exotika, svět za městskými branami představoval „ztracený ráj“ české (a slovanské) nezkaženosti, vesnické pospolitosti byly vykreslovány jako harmonická společenství a „zemití sedláci“ alternovali roli „ušlechtilých divochů“.

 

Je-li určitý rámec sociálního života vydáván za „pospolitost“ nebo „komunitu“, vyvstává potřeba ostražitě rozlišovat, zda se jedná o projekci etnocentrických fantazií a romantických představ, a nebo o empiricky existující lidské společenství. Pohled na exotické druhé skrze vyfantazírované skupinové kategorie, které neodpovídají jejich kulturní existenci a společenskému uspořádání, se v minulosti stal příčinou mnoha násilností, například v souvislosti s dobýváním Severní Ameriky ze strany koloniálních velmocí. Původní obyvatelstvo vnímali kolonizátoři jako „indiánské kmeny“, v jejichž čele stojí „náčelníci“, nicméně takový pohled mnohdy neodpovídal kultuře a sociální organizaci porobených populací, protože ty byly obvykle uspořádány do tlup, rodových linií nebo klanů bez zosobněné centrální autority nad rámec příbuzenských jednotek. Osoby, které byly kolonizátory zvenčí situovány do polohy „náčelníků“, aby kupříkladu pod tlakem podepsali smlouvy o odstoupení určitého území, často neměli postavení ani pravomoc něco takového učinit, protože se jednalo buď o dočasné vůdce jednotlivých tlup či rodových linií a nebo o tzv. hodnostáře, jejichž postavení se odvíjelo od vysoké míry prestiže a nikoli politické moci. Žádní „náčelníci“, jak je vykreslovala evropská imaginace, zkrátka neexistovali, ani jimi ovládané „kmeny“. Výraz kmen ostatně nadále slouží jako generalizované označení (domnělých) společenských jednotek exotizovaných populací, šmahem se jím označují jak lovecko-sběračské skupiny v subsaharské Africe, tak matrilineární společnosti na Papui Nové Guinei, austrálské totemické klany, orientální pastevci, černošští otroci, nebo romské skupiny v Evropě. Předporozumění lidem, kteří spadají do kategorie exotických druhých, je zkrátka stále formováno romantickým a v podstatě evolucionistickým obrazem tradiční společnosti, nehledě na to, v jakých sociálních a kulturních (resp. skupinových) kontextech se jejich životy reálně odehrávají.

 

Idea „komunity“ je v českém prostředí často uplatňována ve vztahu k Romům. V médiích se setkáváme s výroky typu: „Romská komunita na plzeňském sídlišti Vinice dluží statisíce na nájemném.“ Ve vztahu k české populaci takové výroky nezaznívají, byli bychom asi překvapeni, kdyby dluhy jednotlivých domácností v nějaké ulici někdo sečetl a chápal je hromadně jako dluhy české komunity z Masasarykovy ulice. „To mi jdou k tíži dluhy sousedů jenom proto, že mají stejnou národnost?“ ptali bychom se. Obecně platí, že jak exotičtí tak banální „druzí“ („oni“) bývají vykreslováni jako (etnický, národnostní) kolektiv, zatímco „my“ jako (občanská) individua. Signifikantní je v tomto smyslu výraz „spoluobčané“, který je nepochybným výrazem tendence nepřiznávat „druhým“ plnohodnotný status autonomního jedince, občana. Na fantazii, že „druzí“ tvoří „komunity“, se zakládá i představa kolektivní viny, kdy je prohřešek jednotlivce snadno, ba automaticky vztahován na celou „komunitu“.

 

Chceme-li zjistit, zda představa existence určité „pospolitosti“ či „komunity“ má základ v etnocentrické imaginaci nebo v empirické realitě, je vhodné se zaměřit na to, jak se kolektivní existence odráží ve vnímání a jednání lidí, které jako členy „pospolitosti“ ze své perspektivy vidíme. Mají-li aktéři pro svoji „pospolitost“ ve svém jazykovém/komunikačním prostředí jméno, prohlašují-li se sami za její členy a zároveň dokáží identifikovat, kdo je a kdo není jejím členem, a tvoří-li „pospolitost“ rámec organických sociálních vztahů v tom smyslu, že mezi členy probíhají interakce a vzájemná solidarita ve větší míře než vně „pospolitosti“, pak se lze domnívat, že máme co do činění s empirickou realitou pospolitosti nebo komunity.

 

 

 

 

 


Naposledy změněno: úterý, 22. února 2022, 12.11