Pojem IDENTITA

Pojem "identita" - rámcové vymezení

Identita je termín, který používá řada oborů, a to v rozličných významech. Společenské a historické vědy pracují především s pojmem sociální identity (též kolektivní či skupinové), jímž bývá označováno jednotlivcem zakoušené vědomí, že patří do určité společenské kategorie nebo skupiny, resp. soubor představ, na základě kterých člověk zasazuje sebe sama do pole vztahů s ostatními lidmi. Sociální identita v tomto smyslu zahrnuje přesvědčení o sounáležitosti s určitými osobami, s nimiž jedinec tvoří kolektivitu („my“) a zároveň představy o tom, kdo do „našeho“ sociálního rámce nepatří („oni“). Otázku identity nelze myslet odděleně od otázky alterity, čili souboru představ o „těch druhých“, neboť to, jak vnímáme sebe, se nevyhnutelně utváří společně s tím, jak vnímáme druhé. Antropolog T. H. Eriksen proto identitu přirovnává k obrácené ledničce. Je teplá dovnitř – poskytuje hřejivou jistotu sounáležitosti, ale mrazivá navenek – nevyhnutelně s sebou nese vědomí oddělenosti od „těch druhých“, které může přerůst v nepřátelství, strach a snahu vykreslovat „ty druhé“ jako hrozbu. Kolektivní identitu (resp. alteritu) jako sadu konkrétních přesvědčení o podobnostech a odlišnostech mezi lidmi si člověk osvojuje v rámci socializace v určitém kulturním prostředí (není vrozená), přičemž principy, od kterých se sociální identity lidí v určitém čase na určitém místě a v určitých vztahových souvislostech odvíjejí, se případ od případu liší. Základem sociální identity může být v podstatě cokoli, co je v dané kultuře nebo v určité situaci rozpoznáváno jako významné. V evropských společnostech obvykle není základem sociální identity příslušnost k totemickému klanu, zatímco u „domorodých“ Austrálců se jedná o významný identitární princip. A naopak například národnost je oblíbeným identitárním znakem v „našem“ prostředí, zatímco u mnoha jiných společností nic neznamená. Z běžné zkušenosti je zřejmé, že i v rámci jedné společnosti se sociální identita utváří a je komunikována situačně podle toho, jaká společenská hra se právě hraje a kdo je zrovna přítomen. Jednou je podstatný fyzický vzhled („bílí“ x „černí“), jindy místo bydliště („horní konec vsi“ x „dolní konec vsi“), okamžik příchodu („starousedlíci“ x „přivandrovalci“) nebo něco úplně jiného. Aby vyniklo, že identita je symbolicky produkovaná v kontextu sociálních vztahů, nahrazuje se poslední dobou výraz identita slovem identifikace, který umožňuje snáze odhlédnout od zažitého přesvědčení, že sounáležitost je něčím přirozeně a nezvratně daným, a naopak přihlédnout k tomu, že jedinec se může aktuálně identifikovat nebo být identifikován v závislosti na sociálním (historickém) kontextu. Chápání „identity“ jako něčeho průběžně vyjednávaného zároveň dovoluje vidět kvalitativní rozdíl mezi identifikací sebe sama a identifikací druhého. Nelze totiž směšovat vlastní příchylnost k nějaké kolektivitě s aktem uvalení určité identitární etikety na někoho zvenčí. Uvažovat například o „židovské identitě“ jako o nějaké statické veličině nezávislé na sociálním, historickém či politickém kontextu je absurdní, židovství může být chápáno ve smyslu náboženském, nacionálním, kulturním, ale pokud o něm uvažujeme jako o něčem daném, „vrozeném“, skončíme u „rasové logiky“ norimberských zákonů.