V úvodu je nutné definovat dva hlavní pojmy, a to jsou fyzická osoba a právnická osoba.  Fyzická osoba je člověk jako jedinec. Tento jedinec je způsobilý vykonávat právní úkony, jako je například uzavírání smluv, když tato způsobilost vzniká dovršením věku 18 let.  Zároveň se jedná o jedince, který disponuje způsobilostí k právům a povinnostem, které jsou nabyty narozením.

Právnickou osobu lze definovat jako subjekt vytvořený lidmi, který vystupuje v právních vztazích a vznikl na základě zákonem předepsaných podmínek. Příkladem právnické osoby může být například obchodní společnost, banka nebo nadace.

Autorské právo je soubor právních norem, zabývající se odvětvím práv vztahujících se k výsledkům tvůrčí činnosti. Prostřednictvím autorského práva poskytuje stát ochranu autorovi díla před neoprávněným užitím. Upravuje vztahy vznikající v souvislosti s vytvořením a společenským uplatněním literárních, vědeckých a uměleckých děl.

Podle autorského zákona je chráněné dílo takové, které je výsledkem tvůrčí činnosti autora, dle zákonných požadavků musí být jedinečné a vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě, například náčrtek, slovo nebo písmo. Jde zejména o díla literární, výtvarná, fotografická nebo audiovizuální. Předmětem ochrany mohou být i počítačové programy, pokud splňují znaky díla podle autorského zákona.

Autorský zákon říká, že dílo je chráněné už ve vývojových fázích, stejně tak jako po jeho dokončení a jeho autorem může být pouze osoba fyzická, nikoli právnická. Právo fyzické osoby (autora), lze rozdělit do dvou skupin, a to osobnostní práva a majetková práva.

Osobnostní práva náleží výlučně autorovi, který se jich nemůže vzdát, a jsou nepřevoditelná (nelze je zdědit). Autor má například právo rozhodnout o zveřejnění svého díla nebo o zásahu do něj. Práva majetková dávají autorovi možnost užít dílo jinou osobou jen na základě jeho oprávnění. Užitím díla myslíme především:

  • právo na rozmnožování díla, 
  • právo na rozšiřování díla, 
  • právo na pronájem díla, 
  • právo na půjčování díla, 
  • právo na sdělování díla veřejnosti atd.  

Jak již bylo výše řečeno, prostřednictvím autorského práva stát poskytuje ochranu autorovi díla před neoprávněným užitím a před jakýmkoliv jiným neoprávněným zásahem. Pakliže k takovému užití či zásahu dojde, lze se domáhat ochrany u příslušného soudu. Právním prostředkem této ochrany jsou jednak občanskoprávní žaloby a jednak žaloby trestněprávní.

Dílo jako takové může být výsledkem jediného autora, ale zároveň i více autorů. I na takovou možnost zákon pamatuje a hovoří o jakémsi „spoluautorství“. V takovém případě pak autorské právo náleží všem společně a nerozdílně, a to i v případě rozhodování o nakládání s dílem, kdy toto podléhá jednomyslnosti. Pokud se autoři díla jednomyslně neshodnou, lze spory mezi spoluautory vyřešit soudní cestou.  Avšak toho, kdo ke vzniku díla přispěl například pouze poskytnutím odborné rady nebo pomoci, za spoluautora nepovažujeme.

V praxi se lze setkat s tzv. zaměstnaneckým dílem. Jde o takové dílo, jež vzniklo v rámci plnění pracovních povinností při pracovním poměru. V daném případě můžeme hovořit o jakési výjimce z tvrzení, že autorské právo k dílu získává automaticky osoba, která dílo vytvořila. U děl zaměstnaneckých totiž majetková práva k dílu náleží zaměstnavateli, který je vykonává svým jménem.

Dále je nutné v této kapitole zmínit dílo školní. Školní dílo lze definovat tak, že se jedná o dílo vytvořené žákem nebo studentem při plnění jeho školních nebo studijních povinností. Autorem díla je výlučně žák nebo student, který dílo vytvořil a to i přesto, že k jeho vzniku často přispívají např. vyučující, kteří vedou studentské práce a poskytují odborné rady a konzultace. Zde se uplatní pravidlo, které, jak již bylo shora řečeno, říká, že poskytnutím odborné rady nebo pomoci se nejedná o spoluautorství díla. Jako příklad školního díla lze uvést seminární práci, bakalářskou práci, diplomovou práci atd.⚑

Naposledy změněno: úterý, 18. září 2018, 16.31