PRODUKCE

"Kapitalismus" bez státu – Kapauku

S kapitalismem se pojí následující charakteristiky: soukromé vlastnictví půdy, soukromé vlastnictví technologických způsobů produkce, úroky z půjček, zisky z kapitálu, placená pracovní síla, trh na kterém mohou být všechny zdroje, produkty a služby směněny za směnné jednotky nebo hodnoty (např. peníze). U mnoha společností se však kapitalismus nevyskytuje. V některých případech egalitářská reciprocita a redistribuční systém však mají znaky, které kapitalismus trochu připomínají.

Papuánci Kapauku žijící na západě Nové Guineje jsou precedentní společností. Podle Leopolda Pospíšila (1963) mají ekonomiku, kterou lze nejlépe pojmenovat jako „primitivní kapitalismus“. Všechna jejich zemědělská půda je vlastněna jednotlivci. Prodej za peníze je obvyklým způsobem směny. Peníze v podobě lastur a korálků mohou být použity k nákupu jídla, domácích zvířat či půdy. Peníze mohou mít rovněž použity k zaplacení za práci. Lze nalézt též rentu z pronájmu půdy či úroky z půjček. Při bližším pohledu na právo vlastnictví půdy se ukáže elementární rozdíl mezi politickou ekonomií u Kapauku a kapitalisticko-zemědělskými společnostmi. Neexistuje zde zámožná vrstva. Přístup k půdě je kontrolován určitými skupinami a každý jednotlivec je členem některé z nich. Cena půdy je tak malá, že všechna pole měla v roce 1955 na trhu nižší cenu vyjádřenou v podobě lastur než byla hodnota 10 prasnic. Přestože se i mezi bratry předpokládá platba za půdu, dluhy členů skupiny vůči sobě rostou. Každá skupina je vedena náčelníkem (headman). Jeho autorita závisí na jeho velkorysosti, především vůči členům jeho vlastní skupiny. Bohatý náčelník nesmí omítnout žádost o půjčku členů své skupiny, jinak je považován za sobce, jehož slova nejsou brána vážně a jeho rozhodnutí nejsou respektována, a to přesto, jakkoli je bohatý. Obvykle tedy bohatství náčelníka neznačí moc jaká je spojována se skutečným kapitalismem u zemědělců.

Pospíšil argumentuje, že rozdíly v bohatství jsou spojeny s nápadnými rozdíly ve spotřebě jídla a že děti z chudých rodin u Kapauku jsou podvyživené, zatímco sousedé se mají dobře. Sousedé nemusí být členy jedné skupiny, v jejímž rámci je jakýkoli náznak třenice považován za odsouzeníhodný.

Pravda ale je, že bohatí u Kapauku jsou spíše egalitářskými redistributory než kapitalisty. Mají kapitál, ale nemohou s ním volně disponovat. Nesmí si dovolit nevydat jej na požádání. Na Nové Guineji, stejně jako všude jinde, lidé dobrovolně netrpí chudobou v případě, že ostatní jsou bohatí. Lakota se ve společnosti bez státních institucí nevyskytuje z jednoduchého důvodu – není tu žádná policie, která by ochránila ty lidi, kteří odmítli pomoci od těch, kteří o onu pomoc požádali, nedostalo se jim jí, a proto se chtějí pomstít.