DISTRIBUCE

Slavnost Indiánů, tzv. „POTLAČ“ se vyskytoval zejména na severozápadním pobřeží Ameriky a Kanady. Jednalo se o institucionalizovanou „darovací výměnu“, která sdružovala většinu lidí. Nejvíce hmatatelné a přetrvávající symboly potlačové moci byly totemové kůly -  nejčastěji velkolepě vyřezávané zvíře či jiné vzory. Slovo potlač samo o sobě znamená „dávání“. Tato instituce se nacházela především mezi Indiány Kwakiutl na konci 19. století. V této době byli Kwakiutlové ovlivněni ekonomikou a politikou evropské kolonizace.

Potlač byl neodmyslitelnou součástí slavností nebo večírků, při kterých se dávaly dary všem hostům. Hlavním smyslem tohoto přechodového rituálu bylo veřejné uznání a souhlas při významných příležitostech jako bylo narození, jmenování, puberta, sňatek, iniciace v tajných společenstvích, uzavírání míru mezi nepřátelskými skupinami, smrt a jiné. Nejdůležitější potlače vyhlašovali náčelníci kmenů nebo vůdci lokálních příbuzenských skupin. Vyhlášení potlače spočívalo v pozvání hostů z jiných skupin. Získaná prestiž závisela na štědrosti hostitelů. Ten, kdo přijmul nějaký dar dočasně ztratil na cti a očekávalo se brzké  navrácení daru přibližně stejné hodnoty, v lepším případě hodnoty vyšší. Potlačové slavnostní dary byly vysoce ceněny. K nejcennějším darům patřily měděné kotlíky, štíty, přikrývky, vzácný tulení olej, kánoe...  Největší potlače byl zaznamenány v roce 1849, kdy bylo rozdáno 320 přikrývek a mezi léty 1930-1949 - 3. 000 přikrývek.

Mezi léty 1837-1924 došlo k dramatickému úbytku Kwakiutlů. Ten byl do značné míry způsoben zavlečením exotických evropských nemocí, na které Indiáni nebyli imunní. Následkem toho se uprázdnilo mnoho dědičných titulů. Bylo to v dobách nebývalého blahobytu, který Kwakiutlové dosáhli obchodem s kožešinami, těžbou dřeva a rybařením. Indiáni z urozených rodin tak směli mít více potlačových titulů.

Potlače postupně získaly soutěživý charakter a pronesení „Buď můj host!“ znamenalo jak pozvání, tak výzvu. Díky této potlačové instituci došlo k radikální změně, která spočívala v tom, že „války krve“ se změnily na „války majetku“. Bylo tedy odstraněno tradiční válčení. (Stejný přechod z fyzického násilí na soupeření s majetkem je zaznamenán v Strathernově studii výměnného systému MOKA na Nové Guineji.)

Kwakiutlové se tak stali bezstarostnými kapitalisty, kteří se věnovali karbanictví s extrémně vysokými sázkami a kteří soupeřili o titul. Soutěživé potlače často končily bankrotem neúspěšného kandidáta. Extrémní vyvrcholení pak spočívalo v bezohledném ničení všeho. Cenné věci, jako byly měděné kotle, přikrývky, kánoe atd., byly zničeny, hozeny do moře nebo spáleny. Někdy byly srovnány se zemí dokonce i domy.

Toto iracionální ničení mělo však i pozitivní aspekty. Byly jimi především prestiž a politické důsledky. Krom toho hosti  této slavnosti se pořádně najedli a ochutnali nové pokrmy. Potlač mohl také zmírnit dočasné lokální a sezónní nedostatky jídla.

Když byly potlače zakázány býlími, konaly se v tajnosti a jeho trvání sloužilo jako pojidlo pro Kwakiutlovské vlastenectví.