Lidovláda 1945 - 1948

O osudu a charakteru poválečného Československa se rozhodovalo dosti dlouho před koncem druhé světové války, zejména při jednáních prezidenta Edvarda Beneše v Moskvě v letech 1943 a 1945. Na názor národa, ba ani představitelů domácího odboje se nikdo neptal. Sám prezident přišel s pojmem lidová demokracie. Občas jej zaměňoval za pojem socializující či regulovaná demokracie. Popsán je v programu první poválečné vlády, vedené sociálním demokratem a tajným komunistou Fierlingerem. Dle údajného místa vzniku byl nazván Košickým vládním programem.

Ve srovnání s teroristickými poměry, které komunisté nastolili po únorovém puči, se období od května roku 1945 do února roku 1948 jevilo jako téměř idylické, svobodné, ba demokratické. Asi i proto si byl jen málokdo ochoten připustit, že mnohé věci a události vzaly svůj základ již v době počátků „lidově demokratického“ zřízení. Ovšem náplň tomuto pojmu dali výlučně komunisté. Zamýšleli od základu změnit systém výkonné moci. Tak vznikla Národní fronta, uzavřený klub čtyř českých a dvou slovenských politických stran, který se usnesl vyřadit z politického života jiné politické strany, včetně agrární. Tím byla odstraněna politická reprezentace téměř poloviny českých voličů. Nekomunističtí politici souhlasili i s vyloučením opozice, že tak do ní nikdy nebudou zahnáni. Komunisté dle vzoru „sovětů“ prosazovali „spontánní“ vznik národních výborů jako orgánu státní správy a jakési samosprávy a dokonce měly „dbát o veřejnou bezpečnost“. Tak byla popřena právní kontinuita republiky a za podpory Sovětské armády vznikl nový správní aparát.

Ovšem obnova státnosti a právního řádu nebyla prioritou ani nekomunistických politiků – většina z nich měla v plánu zajištění likvidace existence národnostních menšin, především sudetských Němců. Tzv. odsun probíhal neorganizovaně již před Postupimskou konferencí v červenci 1945. Lidštější forem nabyl až po ní. Do doby odsunu Němci zdarma nádeničili v přechodných, internačních, pracovních a kárných táborech jako lidé bez jakýchkoli práv. Tak se s nimi také jednalo a zacházelo.

Českoslovenští kolaboranti i jiní pomahači nacistů měli být souzeni dle tzv. retribučních dekretů. Dle nich ovšem byla obviněna a odsouzena i velká řada zcela nevinných občanů. Řadu údajných kolaborantů umučili nejrůznější pováleční partyzáni a revoluční gardisté bez jakéhokoli soudu. Rozdíl mezi „lidovým soudem“ a lynčem však byl jen nepatrný. V rozporu se stále formálně platící ústavou svolané Prozatímní národní shromáždění pak tato zvěrstva sankcionovalo zákonem č. 15/1946Sb. Do tohoto zákonodárného sboru vyslali své zástupce politické strany Národní fronty (z nichž byly dvě komunistické) a tzv. jednotné masové organizace, především z protektorátních kolaborantských odborů vzniklé Revoluční odborové hnutí.

Před svoláním PNS vláda vydávala „prezidentské dekrety“ s platností zákona. V předvečer prvního zasedání PNS podepsal prezident republiky dekrety o znárodnění, kterými byly zestátněny banky, pojišťovny, doly, potravinářský průmysl a větší továrny. Znárodnění podléhalo přes 60% veškerých průmyslových podniků vyrábějících 75% československé produkce. Odškodnění se jaksi nekonalo. Již v květnu 1945 začala první etapa pozemkové reformy. Týkala se konfiskace půdy Němců, kolaborantů a zrádců. Celkově bylo vyvlastněno 2 946 tisíc ha půdy, nejvíce v českém pohraničí. Všechny „Benešovy dekrety“ schválilo PNS bez jakékoli diskuse najednou. Všechny tak zůstaly v platnosti.

Dekret o provinění proti národní cti mohlo proto zneužít komunisty ovládané ministerstvo vnitra v parlamentních volbách v roce 1946: kdo obdržel obsílku, nesměl volit. Volby mohly toliko přerozdělit posty v rámci systému Národní fronty, kdo s ním nebyl spokojen, mohl hlasovat „bílým lístkem“. Pro většinu nekomunistických politiků bylo překvapením velké volební vítězství KSČ v českých zemích, které však nestačilo na absolutní většinu. Komunisté se museli vyrovnat s výrazným neúspěchem na Slovensku. Téměř okamžitě proto začali pracovat na oslabování asymetrického modelu, tedy pravomocí Slovenské národní rady a Sboru pověřenců. Současně zaútočili na vítěznou Demokratickou stranu a obvinili ji ze separatismu. České politické strany prohlédli záměr komunistů až na podzim roku 1947, kdy komunisty ovládaná nová policie – Sbor národní bezpečnosti – připravila a realizovala tzv. „spiknutí na Slovensku“. Nebyla to ostatně ani zdaleka jediná provokace zinscenovaná SNB a především její tajnou složkou – Statní bezpečností.

O ovládnutí bezpečnostních složek se komunisté úspěšně snažili od konce války. Stávající policie byla protizákonně, ovšem s oporou v Košickém vládním programu, rozpuštěna. Na její místo nastoupily různé ozbrojené tlupy Národní milice, Revolučních gard a pohotovostních pluků. Velení spadalo pod bezpečnostní referenty národních výborů, z 90% komunistů. Existenci ozbrojených band významně podporovaly i odbory, vedené komunistou Zápotockým: jejich přeměna na SNB probíhala přímo v budově jejich vedení. Nejdůležitější bylo ovládnutí ministerstva vnitra, a to již v Moskvě na jaře roku 1945. Jeho „oddělení F“, založené na popud Rudolfa Slánského, mělo za cíl diskreditaci odpůrců a infiltraci nekomunistických poltických stran.

Ovládnutí armády komunistům usnadnil tajný člen jejich strany, ministr národní obrany, generál Ludvík Svoboda. Tomu nahrával Košický vládní program svojí výlučnou orientací na výstavbu armády dle sovětského vzoru. Na veterány ze západní fronty tak zbyla jen – pokud vůbec – podřadná místa. Neméně významnou pozici si KSČ vybudovala ve vojenském obranném zpravodajství OBZ, organizace založené protiprávně rozkazem generála L. Svobody v lednu roku 1945 na „doporučení“ sovětského generála Mechlise. V období jeho prvního velitele, záložního nadporučíka Beřicha Reicina bylo OBZ jedním z hlavních nástrojů komunistické infiltrace armády.

Riziko vyplývající z totálního ovládnutí mocenského aparátu komunisty si záhy uvědomili i představitelé ostatních politických stran. Koncem roku 1947 to došlo i sociálním demokratům, kteří v některých, zejména bezpečnostních záležitostech, hlasovali ve vládě proti komunistům. A protože KSČ obdržela již na podzim roku 1947 prostřednictvím nově založeného Informbyra z Moskvy rozkaz skoncovat s hrou na demokracii, převzít v ČSR absolutní moc a zemi vydat Sovětskému svazu, bylo poslední střetnutí na dohled. Nebylo náhodou, že se odehrálo na pozadí boje o několik posledních velitelů SNB – nekomunistů…

Doporučeníhodná literatura:

Kaplan, K.: Nekrvavá revoluce. Praha 1993. 

Rupnik, J.: Dějiny Komunistické strany Československa. Od počátku do převzetí moci. Praha 2002. 

Tigrid, P.: Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu. Praha 1990. 

Feierabend, L., K.: Politické vzpomínky III. Brno 1996. 

Staněk, T.: Perzekuce 1945. Praha 1996.