Normalizace (1969 - 1988)

„Normalizace“ v terminologii československých komunistů označuje období, v němž po vojenské likvidaci Pražského jara došlo k obnovení sovětské kontroly nad Československem a znovunastolení totální „vedoucí úlohy“ komunistické strany. V širším slova smyslu slouží tento pojem k označení celého období od nástupu G. Husáka do čela KSČ (duben 1969) až do pádu komunistické diktatury v listopadu 1989.

            Základním ideovým dokumentem celého období se stalo na sovětský rozkaz vypracované Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ, které ÚV KSČ přijal v prosinci 1970. Jeho text byl naprosto závazný, a tak se z tohoto pamfletu stal trvalý základ a hodnotící kritérium evolučních tendencí a forem, a to až do konce roku 1989, neboť, jak zdůraznil Vasil Biľak na zasedání ÚV KSČ v říjnu 1972 a šéfideolog Fojtík dokonce ještě o 15 let později „každá jeho teze dává inspirující podnět pro vědeckou práci“. Československý neostalinismus 70. a 80. let vycházel ze dvou premis. Za prvé šlo o to, že se vedení KSČ snažilo vytvořit v Československu jakousi „pseudokonzumní společnost“, zdůrazňovalo sociální jistoty a chtělo tak zabránit protestům, které by vycházely z oprávněné kritiky materiálních či finančních nedostatků. Za druhé se neostalinisté, jak již bylo uvedeno výše, chtěli zbavit všech osob či skupin, které by mohly režimní praxi ohrozit.  

            V hospodářství se projevily snahy o pozitivní sociální politiku, která ovšem nebyla kryta ekonomickým růstem, ale spotřebou doposud existujících rezerv. Negativně se projevovala politika nivelizace mezd. To ve svých důsledcích vedlo k rozbití přirozené stimulace a k ještě většímu poklesu pracovní morálky a mobility pracovních sil. Lidé se stáhli do soukromí, prohloubila se schizofrenie privátního a „veřejného“ života, nabízená spotřební orientace byla pouze pasivně přijímána. Na druhé straně se vyčlenila určitá vrstva privilegovaného obyvatelstva, která se skládala z části z příslušníků nomenklatury, zčásti i z té skupiny obyvatel, která se danému stavu rychle přizpůsobila a obohacovala se všemi dostupnými i nezákonnými prostředky.

            První ohrožení zdánlivé stability režimu se objevilo v souvislosti s ropnou a posléze energetickou krizí. Jejím důsledkem bylo především katastrofální zaostávání ve vědeckotechnické a technologické oblasti. Jakákoliv hospodářská reforma však byla zapovězena striktním dodržováním závěrů „Poučení“, a tak se jediným východiskem jevilo další propojení ekonomiky s RVHP a SSSR. Tento postup sice na jedné straně vedl k tomu, že extenzívní a centralizovaný hospodářský model dostal prostřednictvím surovinových a energetických dodávek možnost dalšího rozvoje, ovšem anachronismus celé hospodářské soustavy omezoval možnost konkurence na zahraničních trzích. Zavádění úsporných programů nebo nových technologií, či dokonce počítačové techniky bylo značně omezeno. Na jedné straně existovala nechuť západních zemí předávat na Východ špičkové technologie

a na straně druhé nebyl zájem komunistického vedení o ně až tak markantní, neboť případné úspěšné zavedení nové technologie výroby by zároveň odhalilo i skrytou přezaměstnanost či naprostou zbytečnost některých průmyslových odvětví. Z podobných důvodů byla řízena i vědecká politika státu – vazba výzkumu na produkci byla velmi slabá. Poměrně stabilní situace byla v zemědělství. Soběstačnost v potravinách si ovšem vyžádala nadměrnou chemizaci s následným dalším poškozením životního prostředí. Jeho katastrofální stav byl před veřejností tajen.

Výrazným rysem situace 70. let se stalo dělení společnosti na „my“ a „oni“, na vládnoucí moc a zbytek obyvatelstva, které však až na několik výjimek nebylo odporu schopno. Reformní křídlo KSČ bylo zlikvidováno prověrkami. Jakýkoliv projev nesouhlasu, ba dokonce protestu byl bedlivě střežen Státní bezpečností a řadou jejích tajných spolupracovníků. Možní kritikové byli dílem uvězněni, dílem donuceni k emigraci popř. vytlačeni na okraj společnosti. V první polovině 70. let proběhla řada procesů s některými neformálními skupinami, které však působily většinou izolovaně.

Důležitým mezníkem se stalo jednání helsinské konference o odzbrojení a spolupráci a schválení tzv. třetího koše, který se týkal občanských a lidských práv. Pro československou opozici se otevřela nová možnost, neboť se při své činnosti mohla teoreticky dovolávat smluvních závazků ČSSR. Zveřejněním ve Sbírce zákonů se tyto pakty staly součástí československého právního řádu.

Na konci roku 1976 se několik opozičních proudů shodlo na sestavení dokumentu nazvaném Charta 77. Ústředním bodem Charty se stalo dodržování lidských práv v Československu. K autorům a prvním signatářům patřili Václav Havel, Zdeněk Mlynář, Pavel Kohout, Jiří Němec, Jiří Hájek, Petr Uhl, Pavel Landovský a Pavel Bergmann. 7. ledna 1977 vyšel text Charty 77 v západoevropských denících The Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Le Monde. O den později se objevily první články proti signatářům v Rudém právu i dalších denících. 12. ledna vyšel v Rudém právu článek „Ztroskotanci a samozvanci“ charakterizující signatáře Charty jako sluhy a agenty imperialismu, zaprodance, sionisty atp. Zatýkání i další šikanování signatářů směřovalo k jednomu cíli: zastrašit a přimět k odvolání podpisu. Avšak právě zuřivá kampaň přinesla Chartě určitou popularitu a uvedla ji ve známost. Vrcholem této kampaně se stala tzv. Anticharta (Provolání československých výborů uměleckých svazů). Před televizními kamerami manifestovali v Národním divadle svůj souhlas s politikou komunistické strany a odpor k chartistům herci, spisovatelé, hudebníci, architekti atd. Svůj nesouhlas s Chartisty vyjadřovali samozřejmě i dělníci, rolníci a pracující inteligence. Pikantnost celé situaci podtrhovala skutečnost, že lidé byli nuceni rozhořčeně odmítat Chartu 77, aniž měli možnost se s jejím textem oficiálně seznámit. Přes veškerou perzekuci se režimu nepodařilo hnutí Charty zlikvidovat, ačkoli Státní bezpečnost byla díky několika konfidentům v řadách chartistů relativně dobře informována o její činnosti.

Taktika režimu značně ztěžovala práci opozice. Až v roce 1979 vznikla další výrazná organizace VONS (Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných), který sledoval charakter mocenských represí proti opozici a zabýval se osudem lidí odsouzených za politické delikty. Vznikem Charty 77 se vytvořilo jisté, i když poměrně volné centrum disidentských aktivit. Začala se rozvíjet svérázná vydavatelská činnost, pro niž se ujal ruský název „samizdat“. Řada domácích autorů publikovala také v exilových časopisech. Hlavním orgánem exilu bylo bezpochyby Tigridovo Svědectví, vydávané v Paříži. Orgánem tzv. osmašedesátníků se staly Pelikánovy Listy, které vycházely v Římě.

            Zahraniční politika byla logickým odrazem vnitřní situace. Československo tvořilo spolu s Polskem a východním Německem tzv. železný trojúhelník; seskupení, které prodlužovalo vliv sovětské politiky směrem na Západ. Československo – sovětská spolupráce se nejmarkantněji projevovala při podpoře, výcviku a financování extremistických teroristických uskupení, jako byly italské Rudé brigády, německá Frakce Rudé armády (RAF), Irská republikánská armáda (IRA) či Arafatova Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). Kromě toho Československo podporovalo finančně, materiálně i armádním a policejním výcvikem mimoevropské režimy, které se vydaly tzv. nekapitalistickou cestou. Omnipol dodával jejich vládám na nikdy nesplacené úvěry zbraně – od samopalů až po tanky a letadla. Vedení strany a státu vystupovalo vůči všem dezintegračním tendencím v rámci Varšavské smlouvy, což vyvrcholilo účastí na přípravě případné vojenské intervence v Polsku na přelomu let 1980 – 81.

            Na sklonku roku 1979 vyústila Brežněvova doktrína v nejnebezpečnější čin, který mohl vyvolat globální konflikt. Vpád sovětských vojsk do Afghánistánu znamenal zásadní porušení sfér vlivu, vytyčených po 2. světové válce. V prosinci téhož roku byl v USA zvolen prezidentem R. Reagan, který na rozdíl od svých demokratických předchůdců netrpěl iluzemi o komunismu a Sovětský svaz příznačně charakterizoval jako „říši zla“. Na rychlý rozvoj zbraňových systémů (střely s plochou dráhou letu, laserem naváděné pumy, letouny nezachytitelné radarem a zbraně umístěné v kosmu) reagovala sovětská vláda mimo jiné nařízením smluv, na jejichž základě byly sovětské rakety středního doletu předsunuty do palebných postavení na území ČSSR a východního Německa. Kromě toho existovala tajná nelegální dohoda o skladování nukleárních náloží na československém území. Tyto sklady byly skutečně v sovětských vojenských újezdech v severních Čechách a severní Moravě vybudovány. Podzemní sklady z doby okupace a kasematy československých pevností z roku 1938 ukrývaly mezinárodními dohodami zakázané biologické a chemické zbraně. Drancování nalezišť uranu sovětskou vojenskou správou postihlo namísto Jáchymovska po roce 1968 zejména Českolipsko.       

Do 80. let vstoupilo Československo jako politicky i ideologicky konsolidovaný režim, jenž však již přestal zvládat své ekonomické problémy. O jakési změny se měl pokusit XVI. sjezd KSČ v dubnu 1984. Premiér L. Štrougal na něm vystoupil s představou strategických hospodářských cílů na léta 1981 – 85. Jeho „nová“ koncepce přišla v okamžiku, kdy se ukazovalo, že polovina hospodářských podniků nesplnila předepsaný plán na rok 1980. Na rozdíl od politiky tzv. „kádárismu“, prováděné v Maďarsku po roce 1956, však politika normalizace blokovala veškeré snahy o hospodářskou a přirozeně i politickou liberalizaci. Ani nástup Gorbačovavy perestrojky (1985) na tom nic podstatného nezměnil. Gorbačov sám při své návštěvě Prahy v roce 1987 k velkému zklamání československé veřejnosti podpořil tehdejší komunistické vedení. Fakt, že Gustáv Husák přenechal pozici generálního tajemníka poněkud přitroublému Miloši Jakešovi, o žádných změnách nesvědčil. O rok později sdělil Gorbačov svým satrapům, že se Sovětský svaz nebude vměšovat do záležitostí východoevropských států, čímž na jednu stranu oslabil postavení vedení KSČ, na straně druhé mu ve vnitřní politice dal volnou ruku, což se projevilo při potlačování demonstrací v letech 1988 i 1989.

Rok 1988 v Československu již proběhl ve znamení demonstrací u příležitosti 20. výročí srpnových událostí, 70. výročí vyhlášení samostatného Československa a 40. výročí Všeobecné deklarace lidských práv. 16. prosince 1988 přestaly být rušeny zahraniční rozhlasové stanice. Demonstrace pokračovaly i v lednu 1989 připomínkou 20. výročí úmrtí Jana Palacha. Tyto demonstrace byly tehdejší policií násilně potlačeny a čelní představitelé opozice, včetně Václava Havla byli uvězněni. Reakcí na tyto události bylo sepsání petice Několik vět, kterou v krátké době podepsalo 40 000 lidí. Nesmělé snahy některých členů politických i represivních složek komunistického režimu o mírné změny v duchu socialismu z roku 1968 již neměly šanci na úspěch.

Zajímavá literatura 

Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ. In: Čítanka k základům politických znalostí. Praha 1978.

Bárta, M., Felcman, O., Belda, J., Mencl, M.: Československo roku 1968. 2. díl: počátky normalizace. Praha 1993.

Žaloudek, K.: Encyklopedie politiky. Praha 1996.

O´Sullivan, J: Prezident, papež a premiérka, Praha 2007.