2. Osoba

Mluvnická kategorie osoby vyjadřuje o ději, zda se vztahuje na mluvčího/ pisatele - 1. os. - či na adresáta promluvy -2. os. - či na někoho nebo něco jiného, kdo nebo co se promluvového aktu neúčastní - osoba nepartnerská - 3. os.

3. os. je protikladná osobám 1. a 2.   1. a 2. - partneři komunikace - lidské bytosti  3. os. - předmět komunikace - o kom nebo o čem se komunikuje.

 

Tzv. neosobní slovesa  (impersonalia) se užívají pouze v 3. os., nevyjadřují vztah k původci děje, nemají plné paradigma - chybějí tvary pro 1. a 2. osobu, i když formálně je lze vytvořit

prší, sněží   -    sněžím (Jejich sémantika je s významem 1. nebo 2. osoby v rozporu - nemohou mít význam jednoho konatele - shromažďovat se.)

 

Osoba je gramatický prostředek kongruenční, tj. syntakticky závisle proměnný, vyjadřující ve větě syntagmatické sepětí VF - přísudku s podmětem.

Chceme-li mluvnickou osobu zdůraznit, pak používáme osobních zájmen - já jsem to říkal.

Jindy je naopak pro mluvčího žádoucí význam osoby zastřít, potlačit, aby byl zdůrazněn jiný významový faktor, obvykle děj sám. Dochází k porušení mezi formou a obsahem - k posunům ve slovesné osobě.

Význam 1. osoby se zastírá  formou 3. osoby - Člověk by neřekl, co to dá práce,  jeden se s tím natrápí.      (Maminka ti to pofouká.)

2. os. j.č. místo 1. os. j. č.  - mluvčí oslovuje sám sebe jako adresáta Jano, zadrž... neblázni...

Význam 2. osoby lze vyjádřit i 1. osobou plurálu - Vezmeme si sešit a budeme psát - pokyn pro adresáta

- indikativ místo imperativu, do děje je zdánlivě zahrnut i mluvčí  - v pedagogické komunikaci takové výzvy přijímají žáci kladně - mladší žáci přijímají kladně i 1. os. pl. ind. u učitelských napomenutí, kde je přímo vyloučeno, že by učitel napomínal sám sebe - Tak už se uklidníme a pěkně sedíme, Moniko.

Ani indikativní tvary v jiných osobách nejsou při formulaci školních výzev řídké: Eva vstane. Kluci přečtou slovesa.

Nedoporučuji uplatňovat „vojenské“ výzvy v 1. os. sg. - Nadechnu se a přednáším!  (Jedu, jedu!)

2. osoba se ještě na  začátku 20. století vyjadřovala také formou 3. osoby sg. nebo pl.

Onkání:       šel sem, Pepíku    -   při výzvě pouze tvar příčestí   vzala si!

Onikání:      policajt dou, dou, dou, na mě si nepřídou   - posun v osobě i čísle

Mohlo být projevem povýšenosti, ale i kladných emocí:

Jsou tak hodný, pane učiteli, a přijdou mezi nás.   - při oslovování jedné osoby, ale společensky výše postavené, nebo osoby starší, požívající úcty.  Dnes už má ráz emocionální, popř. komický.

Pán se už uráčil přijít?  - pohrdlivost, výsměch, rozčilení mluvčího,   je to prostředek expresivní.