1. Úrovně diagnostikování ve školní praxi

První obecná úroveň

Tzv. general level of assessment je pro školní prostředí typická. Výkonnost dítěte, jeho chování a další parametry jsou sledovány proto, aby byli identifikováni žáci, kteří potřebují systematičtější a hlubší analýzu projevů. Často se jedná o výstupy systematického a vlastních testů učitele.


Druhá úroveň 

Druhá úroveň (intermediate level of assessment) je zaměřena na problémové dovednosti a schopnosti. Aplikují se speciální metody a testy zacílené na konkrétní funkci. 


 Třetí úroveň

Tato úroveň (intensive level of assessment)  odpovídá komplexní diagnostice. Jejím cílem je aktorů, které s problémem žáka souvisí. Zatím účelem jsou používány speciální diagnostické techniky, jako je např. studium prostředí dítěte, jeho školní historie a výsledků, zdraví, sociálního a rodinného prostředí atd. 

 

Pozn: Bohužel v praxi často bývá učitelova diagnostická činnost redukována jen na problematiku školního hodnocení dětí, na posuzování kvality vědomostí a dovedností žáka. Svoji roli mohou mít tlaky různých profesních skupin, které si nárokují větší odbornost a schopnost posouzení žáka (Krykorková, Chval, 2007).  


Rozdíl mezi diagnostickou činností 

učitele a psychologa

Podle Kompolta (Zelinková, 2001) se u učitele jedná o dva podstatné znaky: 

  • Jednoduchost diagnostických aktivit, tzn. orientace na nižší úrovně diagnózy.  
  • Rychlý průběh a střídání diagnostických činností učitele s dalšími činnostmi. 


Naopak psycholog posuzuje žáka exaktněji, využívá složitější a sofistikovanější postupy a pro diagnostickou činnost má lepší podmínky.