Komunikativní funkce výpovědi

Cílem výpovědi s komunikativní funkcí otázky je přimět adresáta k takové řečové reakci, která by mluvčímu poskytla právě tu informaci, kterou postrádá.

Ve škole se setkáváme už v 1. ročníku s nesprávným nácvikem melo­die vět tázacích. Žáci bývají učiteli nesprávně poučováni, že se před otazníkem hlas zvyšuje. Jakmile žáci tuto chybnou informaci dostanou, začnou číst chybně, ačkoli intuitivně zcela přirozeně naprostá většina dětí ovládá melodii tázací věty ještě před za­čátkem školní docházky vcelku dobře.

Možná jste se už setkali s tím, jak děti vlivem nesprávného poučení čtou chybně takto:

Správná intonace věty tázací ve výše uvedené nahrávce zní takto:

Chybná informace o tom, že když věta končí otazníkem, zvyšujeme hlas, ovšem zkresluje skutečnost. Existují totiž dva rozdílné typy otázek.

Se stoupavou melodií pronášíme pouze

1. otázky zjišťovací - Na 1. stupeň ZŠ používáme  pracovní název věty ano - ne.

Můžeme na ně odpovědět buď ano, nebo ne, popř. asi, možná,  nevím.

1. příklad:   Výpovědní forma: indikativ + stoupavá intonace

2. příklad:  Výpovědní forma:  kondicionál + stoupavá melodie

2. otázky doplňovací - Na 1. stupni ZŠ užíváme pracovní název ostatní otázky.

Mají vyplnit určitý chybějící člen v našem vědění. Chybějící  člen je v otázce zastoupen tázacím slovem.

Příklad 1:   Výpovědní forma:  tázací slovo + indikativ + stoupavě klesavá intonace

 

Odpovědí je obvykle jen údaj vyžadovaný tázacím slovem (odpověď slovní). Jenda.

Kde máte auto? Před domem.

Jaký byl výlet? Pěkný.

Didaktická poznámka: Proto není zcela správné, když učitelé ve škole žádají od žáků odpovědi celou větou. Mělo by to být jen z určitých důvodů, např. pro zřetelnost, zdůraznění apod. Jinak se spokojíme s odpo­vědí slovní. Důsledné odpovídání celou větou je v takovýchto pří­padech nepřirozené, vytváří se tím umělá dialogická situace, pou­ze školská.

Vět tázacích s oblibou využívají novináři v nadpisech novinových článků - kladou problémy, vedou k zamyšlení, podněcují k přečtení článku: Dobrá vůle se nevyplácí? Občane - a co teď?

Ve slohu odborném může otázka uvádět problém, který autor bude řešit: A co tedy česká povaha?

Někdy se jako zvláštní druh otázek uvádějí otázky vylučovací a rozvažovací.

Vylučovací otázky: při jejich kladení se dané možnosti navzájem vylučují

Být, či nebýt? Pít, či nepít?

Rozvažovací otázky: klade je mluvčí sám sobě, sám se rozhoduje, a proto nevyžadují odpověď. Jsou charakteristické pro tzv. vnitřní monolog.

Co mám dělat? Že bych šel domů?

Mívají podobu infinitivních vět: Jít domů? Zůstat?

Odpovědi nevyžadují také tzv. otázky řečnické. Už v sobě obsahují odpověď, nebo nutí adresáta, aby si sám odpověděl. Zpravidla jimi mluvčí vyjadřuje námitku nebo zdůvodnění. Jsou proto nahraditelné oznamovacími větami s částicemi přece, vždyť.  Při takové náhradě se mění záporné sloveso v kladné a naopak:  A nepracoval vždycky spolehlivě?  // Vždyť pracoval vždycky spolehlivě.

Řečnických otázek se užívá v publicistickém slohu.

Podivovými otázkami vyslovuje mluvčí podiv, překvapení nad něčím, co neočekával.

Ty sis nevzal kravatu?