Komunikativní funkce výpovědi

Při analýze jazykové podoby školních otázek  a výzev bylo zjištěno, že hranice mezi otázkou a výzvou nejsou ve školní praxi ostré. Obě uvedené KF jsou spřízněny tím, že adresát je mluvčím vybízen, aby vyvinul nějakou aktivitu. Otázku tu lze pokládat za podtyp šíře pojaté výzvy, totiž za výzvu k poskytnutí slovní odpovědi.

Ukazuje se, že ve výukovém dialogu učitele s mladšími žáky jsou frekventovanější zřetelné výzvy, méně častější jsou otázky. S postupujícím věkem žáků otázek přibývá a počet výzev klesá. Souvisí to zřejmě s tím, že mladší děti potřebují dostávat častější pokyny k práci, musejí být i opakovaně pobízeny, podněcovány.

Typické školní výzvy - pokyny k práci, pobídky, ostřejší příkazy a zákazy, napomenutí, rady a doporučení, méně často prosby.

Ne vždy je respektován protiklad singuláru (při výzvě k jednotlivci) a plurálu (při výzvě ke kolektivu). Řada učitelů nenáležitě užívá „tykání“ i pro výzvu celé třídě - teď čti nahlas - výzva celé třídě - žáky není taková transpozice čísla právě vítána.

Bývá využíván indikativ pro 1. os. pl. místo imperativu:  „Vezmeme si sešit a budeme psát.“ Takové výzvy jsou žáky přijímány kladně, nevadí jim ani, že se učitel nezapojí.

Je zajímavé, že žáci (zvláště mladší) přijímají kladně takovéto konstrukce: „Tak už se uklidníme a pěkně sedíme, Katko.“  Jsou to  konstrukce s indikativem v 1. os. pl., využívané jako učitelská napomenutí. (Je přímo vyloučeno, že by učitel napomínal sám sebe.)

Ani indikativní tvary v jiných osobách nejsou řídké:  „Nejdřív si připravíš sešit. Tady si uděláte okraje. Karolína vstane. Kluci  přečtou slovesa.“ 

Nedoporučuje se uplatňovat vojenské výzvy v 1. os. sg.: „Nadechnu se a přednáším!“

Není vhodné používat ani výzvové konstrukce s infinitivem - Už sedět a psát!

Školní otázky jsou  prověřovací, podněcovací, skutečné.

Školní prověřovací otázky jsou pseudootázky - pro učitele není žákova odpověď neznámou. Náležitá je i eliptická odpověď - Kdo napsal knížku o Dášeňce?  Karel Čapek.

Podněcovací otázky mají žáka vést k úvaze, přimět ho k zaujetí stanoviska. Bývají provázeny výzvami.

Proč jsem podtrhla právě tato tři slova? Zkuste na to přijít sami.

Skutečnými otázkami učitel zjišťuje neznámé informace - Kdo dnes chybí? Už jste dopsali?

Nežádoucí je, když si někteří učitelé pro urychlení komunikace s žáky na své otázky sami odpovídají.

Převažují doplňovací otázky  Jaké napíšete písmeno? a otázky vnějškově zjišťovací, ale funkčně doplňovací - Napadlo vás něco zajímavého? Má to někdo trošku jinak?

Rozvoji komunikační kompetence žáků nenapomáhají otázky vylučovací, otázky zjišťovací (ano-ne), sugestivně pokládané otázky ani komunikace oznamovacími větami s chybějícím posledním slovem, které má žák doplnit.