Dilemata antropologického pojetí kultury

Progresivismus srovnává vlastní a cizí skupinu skrze opozici civilizace/divošství, přičemž pokládá současnost za vrcholné období dosavadního vývoje a v odlišných kulturách spatřuje živoucí představitele dávno zaniklého světa vlastních předků (viz běžně užívané úsloví „žijí na úrovni doby kamenné“). Progresivistický postoj je spojen s osvícenskou vírou v pokrok a jeho zásadním impulsem byla koloniální zkušenost. Na jedné straně je vzdělaný a „civilizovaný“ běloch, na druhé „zaostalý“ domorodec, kterého je třeba „kultivovat“, metaforou tohoto vztahu je přísný, ale spravedlivý otec a nevědomé dítě, které potřebuje dozor a vedení.

Příkladem může být Robinson Crusoe, který díky svému důmyslu a iniciativě zkrotí divokou přírodu a zachrání kanibalského domorodce před jinými lidojedy. Raduje se, že nalezl společníka, ale jejich vztah není rovnocenný, asi nejlépe to charakterizuje samozřejmost, s níž člověku, který bezpochyby už nějaké jméno má, přidělí nové, a dokonce ani ne lidské, jako by pojmenovával domácího mazlíčka. (Vzpomeňme na podivný zvyk přidělovat vietnamským dětem česká jména.) Podobně zdánlivě laskavý, ve skutečnosti přezíravý postoj nalezneme v i u nás populárních příbězích z amerického Jihu, v Chaloupce strýčka Toma nebo Jih proti severu. Podobně je progresivistický způsob vnímání „těch druhých“ i sebe samých znatelný např. v knihách Rudyarda Kiplinga. Sto let jsou angličtí školáci mučeni patetickou básní Když, která konstruuje „pravého muže“, „pravého Angličana“, čestného a důstojného. V dějinách antropologie na sebe vzal progresivismus podobu kulturního a sociálního evolucionismu.